Bloček

26.02.2010 18:18:35
Odvážné rozhodnutí kapitola 1.
Hermiona seděla na pruhovaném koberečku uprostřed pokoje, který obývala na Grimuldově na náměstí společně s Ginny, když ovšem rusovláska nebyla v doupěti. Seděla tu už nejméně dvě hodiny a přemýšlela, před několika minutami zaujala polohu v tureckém sedu, pohrávala si s třásněmi na konci koberce a občas zabloudila očima na fotografii dívky, která ležela na nočním stolku. Poslední dobou se nad kouzelnickým světem začínala stahovat obří mračna. Voldemort už tou dobou, co opustila Bradavice, měl mnoho sil, ty se však nemohli ani trochu rovnat s těmi, kterými disponoval v těchto chvílích. Vzhledem k tomu, že se narodila jako mudla a že dobou, kdy byl Voldemort u moci poprvé, byla maličká holčička, nemohla soudit, zda je to ještě horší než tehdy, ale členům řádu věřila, a ti tvrdili, že je to tisíckrát horší. Mučení a vraždy byly na denním pořádku, mnoho záhadných nehod v mudlovském světě, které nebyli schopni vysvětlit, mudlovký ministerský předseda šílel a dokonce se jednoho dne nechal slyšet, že podá demisi, protože má jen jedny nervy. A nejhorší bylo, že se Voldemortovi nějakým záhadným způsobem podařilo vytvořit další viteál, což jejich naději na úspěch opět o něco snižovalo, vzhledem k tomu, že poslední – spíše předešlé – dva viteály se tvářily, jako by se propadly do země. Dokonalý a příjemný kouzelnický svět, který Hermiona znala, plný pohody a bezstarostnosti, který se jí otevřel, když oslavila své jedenácté narozeniny, se hroutil jako domeček z karet.
Důvěřovat někomu bylo stále těžší, a dokonce se šero začínalo šířit i meze členy Řádu. Poslední dobou si vůbec nebyli jistí, zda je Snapeova oddanost opravdu upřímná, od Brumbálovy smrti se změnil. Uzavřel se do sebe, téměř s nikým nemluvil, jeho konverzace se omezila pouze na podávání zpráv o Pánu zla a jeho plánech, bohužel informace se občas zdáli být mlžné, zkreslené a neúplné, přestože Severus trval na tom, že víc opravdu neví. Čeho si však Hermiona všimla a velmi jí to znepokojovalo, byly jeho oči, zdálo se, že se propadly do temnoty, vždy byly neproniknutelné, ale teď v nich bylo ještě mnohem víc a přeci v jistém smyslu méně. Byly hluboké, temné, zlé... Hermiona se otřásla, když si jeho pohled vybavila. Ano to bylo přesně ono, ty oči! Právě ty oči jí přiměly přijmout myšlenku, že Snape není plně loajální, nevěděla na kolik, zatím se však přikláněla spíše k závěru, že to hraje na obě strany a vyčkává. Jak to říkal Harry: „Je to slizký nevyzpytatelný had, který se bojí o svou kůži“, s další formulací „rozhodně se mu nedá a nedalo věřit nikdy“ však už Hermiona moc nesouhlasila. Asi ji stále částečně ovlivňoval Brumbálův názor na Snapea, který o něm nikdy nepochyboval.
Ano, ona to musí udělat, musí souhlasit s tím, co jí před pár dny pan Weasley s McGonagallovou navrhli! Musí to udělat pro své přátele, které miluje, pro kouzelnické společenství, pro Brumbála, pro vítězství dobra nad zlem a pro spoustu dalších věcí! Ano, zcela nepochybně to musí udělat, je nutné přinést oběť, ať to stojí, co to stojí, i za cenu té hrozné bolesti a křivdy, udělá to pro dobro všech, co potom záleží na jedné mladé ženě a jejím zpackaném životě?! Vzdychla a obrátila hlavu ke dveřím, které právě vrzly.
„Copak tu tak dlouho děláš?“ usmála se na ní zrzavá hlava.
„Život je tak hrozně složitý,“ postěžovala si.
„Jak kdy,“ usmál se pihovatý obličej a ruka, která k němu patřila, zavřela dveře.
„Rone! Všechno není tak jednoduché!“ vzdychla a zakroutila hlavou.
„Když mě s Tebou všechno tak přijde,“ sedl si vedle ní a objal ji.
„Kéž by mně taky,“ zašeptala, schoulila se do klubíčka a položila si hlavu do jeho klína.
„Co si říkala?“ zeptal se zrzek hladíc její kudrliny.
„Nic, miláčku,“ zalhala, „vůbec nic.“
„Víš…já přemýšlel jsem,“ začal rozvážně Ron.
„Ano,“ pozvedla hlavu, aby mu viděla do obličeje.
„Už jsme spolu dlouho…a nikdo neví, co bude…chtěl bych,“ najednou nevěděl, jak dál, když si to odříkával v duchu, připadalo mu to tak snadné, ale teď.
Povzbudivě se na něj usmála, tušila, co chce říct, o to víc to bolelo.
„Hermiono?!“ dveře se rozlétly a v nich stál udýchaný Harry.
„Ano,“ ta slova zněla jako oznamovací věta, nikoliv jako otázka. Harry ani nemohl tušit, jak moc mu byla vděčná, že se tu objevil zrovna v tuto chvíli, Ronovy pocity byly pochopitelně zcela opačné.
„Schůze už začala,“ Harry pohlédl z jednoho na druhého, „měli byste už jít dolů.“
„To už je tolik hodin?“ podivila se Hermiona, vstala a zamířila ke dveřím. Ron ji následoval, pokusil se ji na schodech chytit za ruku, ale vysmekla se mu a pospíchala do obývacího pokoje přeplněného lidmi.
Schůze Řádu byla zdlouhavá a znepokojující, tedy jak pro koho. Hermiona měla jiné starosti, a tak k ní věty pronášené jednotlivými kouzelníky doléhaly jen z velké dálky, o to víc ji však utvrzovaly v jejím rozhodnutí ty, které zaslechla. Po třech hodinách se kouzelníci rozloučili, popřáli si pevného zdraví, což v tuto dobu bylo opravdu třeba, a začali se pomalu rozcházet.
„Harry, Rone, Hermiono, můžete zde prosím ještě zůstat,“ požádal je pan Weasley. Oslovení se tedy posadili zpět na svá místa a spolu s nimi a Arturem v místnosti zůstala ještě McGonagallová.
„Co se děje?“ zeptal se Harry, jakmile za poslední osobou zaklaply dveře.
„Pane Pottere, pane Weasley,“ oslovila je klidným a rozvážným hlasem Minerva, „před několika dny jsme slečně Grangerové navrhli jisté řešení, které by mohlo vyřešit všechny otazníky ohledně Severuse.“
„A také by se nám možná donesly i jiné zprávy než od Severuse, budeme-li předpokládat, že stále jedná loajálně,“ pokračoval pan Weasley.
Hermiona zrychleně dýchala, oči měla upřené na Arturovy rty a téměř nemrkala.
„Rádi bychom znali rozhodnutí slečny Grangerové,“ Minerva přesunula pohled na mladou ženu plnou života. „Hermiono?“ snažila se, aby její hlas zněl povzbudivě, ale sama věděla, že ji ženou do neštěstí, bohužel jiné řešení se momentálně nenabízelo.
Hermiona se zhluboka nadechla a pevně přikývla, na Rona se od začátku rozhovoru nepodívala a ten z toho začínal být nesvůj.
„Co se tu děje?“ nevydržel zrzek, před několika hodinami chtěl požádat svou dívku o ruku a ještě mu k tomu nebyla dána příležitost, navíc to vypadalo, že se schyluje k něčemu velmi vážnému a on cítil, že se mu to s velkou pravděpodobností nebude líbit.
„Rone,“ začal pomalu Artur mluvit ke svému synovi. „Navrhli jsme Hermioně sňatek na opačné straně barikády,“ bylo na něm znát, že se mu to vůbec neříká lehce.
„Cože?“ vyjekli s Harrym současně. „A Ty souhlasíš?! To nemyslíš vážně?! Ne! To nemyslíte vážně všichni tři!“ pokračoval Ron.
„Hermi, to přeci…nikdo po Tobě nemůže nic takové žádat,“ chytil ji za ruku Harry. Okamžitě se z jeho sevření vymanila a řekla pevně: „Může! Těžká doba si žádá odvážné činy! Už jsem se rozhodla, tak mi to nedělejte ještě těžší.“
„To není odvážné, ale nesmyslné! Bláznivé! Zoufalé!“ Ron byl celý rudý vzteky a beznadějí. „Hermiono…to…nejde…nemůžeš…já…miluju Tě,“ řekl zoufale.
„Já Tebe taky,“ musela sebrat veškerou sílu, aby se mu podívala do očí a nerozplakala se, „ale je to nutné.“
Ron už neřekl nic, věděl, že by to bylo zbytečné, rozhodla se. Jeho zoufalé oči se však na ni dívaly, dnes byla naposledy jeho, ještě se na ni mohl dívat tak jako vždy, ještě před několika minutami to byla jeho dívka a budoucí snoubenka a žena. Teď to byla stále ta nejkrásnější bytost, kterou kdy spatřil, ale při tom už to nebyla ona, už nikdy nebude jeho, ne tak jako ještě dnes ráno. Hermiona ten pohled nevydržela dlouho, zahleděla se na zem a místností se rozhostilo hrobové ticho.
„Hermiono,“ promluvila nakonec Minerva, „chci Vám říct, jak moc si Vašeho činu vážíme. Zprvu jsme vůbec nedoufali…“
Hermionina vztyčená ruka ji zarazila, nechtěla už nic slyšet, už to nechtěla dál rozmazávat, chtěla být sama.
„Samozřejmě nemusím zdůrazňovat, že vše, co se zde odehrálo, zůstane jen mezi námi,“ převzal slovo pan Weasley, „je Vám jasné, že pokud by se tuto informaci někdo dozvěděl, a to spíše Severus, byla by naše výhoda k ničemu. A čím méně lidí to bude vědět, tím lépe. Oficiálně Hermiona odjede studovat do Švédska léčitelství.“
Všichni přikývli.
„Dobře,“ kývnul hlavou Artur.
„To je vše,“ zakončila Minerva, „už budu muset jít. Nashledanou.“
„Nashledanou,“ odpověděli jí všichni současně. Hermiona se hned po té zvedla a spěchala do svého pokoje, kde se zamkla, schoulila se do postele a plakala.
  0 komentářů
26.02.2010 18:17:23
Večeře čistokrevných rodů kapitola 2.
V rodinném sídle Malfoyů se dnes podávala, jako každý večer touto dobou, honosná večeře. Malfoyovi si jakožto správní aristokrati potrpěli na dobré způsoby, dobré jídlo a hlavně všechno ve velkém stylu. Dnes však byla večeře ještě o něco slavnostnější, Malfoyovi měli hosty, před kterými se museli ukázat v tom nejlepším světle. Stůl byl prostřen bez jediné chybičky, nablýskaný křišťálový servis včetně velkého množství stejných příborů a především vidliček – od malé salátové až po tu na hlavní chod – nutno podotknout, že jen vidličky zabíraly na stoje nehorázné množství místa. Uprostřed stolu trůnil omáčník, ze kterého stoupaly voňavé obláčky páry, vedle něj byly rozprostřeny talíře s několika druhy masa od ryb přes hovězí až po jehněčí, nechyběly ústřice, krevetové koktejly, ale i sladké dobrůtky jako obří marcipánový dort ozdobený červenými šťavnatými jahodami, mísa s ovocem na jedné straně stolu a tác se sýry na straně druhé, samozřejmě nebylo opomenuto ani několik lahví dobrého, kvalitního a drahého vína. Na stole bylo rozmístěno ještě několik svíček, aby dodaly tabuli ještě větší sváteční ráz. Jídelna byla zatím prázdná, všichni přítomní se momentálně soustředili v hale, hosté dorazili před několika málo minutami.
U schodů do patra stál Draco v tmavě modrém obleku s černým motýlkem, kravatu si odmítl vzít, a byl značně nervózní, div nepřešlapoval z nohy na nohu. Narcisa, oblečena do dlouhých zelených šatů z brokátu se širokou sukní, na krku se jí lesknul diamantový náhrdelník, vlasy měla stažené do drdolu, lépe tak vynikly její drobné diamantové náušnice, si právě třásla rukou s hosty, přebírala od nich kabáty a podávala je domácímu skřítkovi. Její manžel měl na sobě černý sametový oblek s vestičkou a zelenou kravatu, oba se usmívali. Před vchodovými dveřmi stál muž ve středních letech, měl velmi světlé hnědé vlasy, zelené oči a do hladka oholenou tvář, oblečen byl v pohodlném černém fraku, působil sebejistě a autoritativně. Vedle něj stála drobná dívka, husté blonďaté vlasy jí dopadaly několik málo centimetrů pod útlý pas. Měla jemný andělský obličej, ze kterého na svět shlížela velkýma neskutečně tmavě modrýma očima, které lemovaly velmi dlouhé řasy. Plné lesklé rty, do kterých se teď občas nervózně kousla, přímo vyzývaly k polibku každého muže. Dívka byla velmi vkusně oblečena v červených korzetových šatech, s odvážným výstřihem, který odhaloval část jejích plných ňader, pod útlým pasem následovala velmi široká hladká sukně. Na krku měla náhrdelník z granátů a v uších malé černé perly. Byla neskutečně krásná a elegantní, Draco hádal, že pokud nebude nervózní, bude působit neskutečně vznešeně, ostatně stejně jako on.
Lucius, potřásl si rukou s mužem, odkašlal si a směrem ke svému synovi pronesl: „Draco, dovol, abych Ti představil pana Didieura Margaux.“
Draco se muži neznatelně uklonil.
„A jeho,“ pokračoval Lucius, zatímco nabídl mladé ženě levou ruku, ona ji uchopila a Lucius ji vedl směrem ke svému synovi, „dceru Dafné.“
„Těší mě,“ poklonil se mnohem uctivěji Draco, stisknul dívce ruku a nabídl jí své rámě.
„Mě také,“ řekla nesměle, přijala rámě a nechala se odvést do jídelny. Manželé Malfoyovi a pan Margaux je následovali.
Draco usadil Dafné na jednu z židlí u delší strany stolu, potom stůl obešel a posadil se naproti ní, Lucius galantně odtáhl židli své manželce v čele stolu a potom zaujal místo také v čele stolu naproti ní, pan Margaux se usadil sám vedle své dcery. Pán domu dvakrát tlesknul a vedle něj se objevili dva domácí skřítci, kteří počali servírovat předkrm a rozlévat víno.
Během večeře probíhala seznamovací konverzace, všichni byli velmi zvědaví, jelikož jediní, kdo se znali, pokud se to tak říct, byli pan Margaux a Malfoy, kteří se předtím setkali celkem dvakrát, aby domluvili něco jako předzásnubní hostinu svých ratolestí, nechtěli domlouvat sňatek předem, připadalo jim to až příliš staromódní a neetické.
„Takže chápu-li to dobře, pocházíte z Francie?“ upřesnila Narcisa.
„Ano, ano Bordeaux se nachází na jihozápadě této země,“ upřesnila Dafné a usmála se.
„Doufám, že Vám bude naše víno chutnat,“ strachovala se Narcisa a pohlédla na hosty, „když pocházíte z tak výtečného vinařského kraje.“
„Jistě ano,“ usmála se Dafné.
„Myslím, že Bordeaux není jediná oblast s báječným vínem,“ doplnil svou dceru pan Margaux.
„Studovala jste tedy v Krásnohůlkách,“ dovtípil se Lucius.
„Jistě,“ přikývla, „ale hned po zakončení sedmého ročníku jsme přesídlili do Anglie, že papá?“
Pan Margaux přikývl.
„Dcera měla v plánu nastoupit do učednictví ve zdejší škole čar a kouzel,“ doplnil.
„Ale vzhledem ke stávající situaci, to není možné,“ politovala a smutně přivřela oči, když si vybavila obraz polorozbořeného hradu, který nyní vypadal pro kouzelníky stejně jako pod ochrannými kouzly kdysi pro mudly.
„Co Vás táhlo do Bradavic?“ zajímal se Draco.
„Chtěla jsem změnit prostředí, Bradavice byly tak…“ opět se smutně odmlčela, „romantické. A také jsem chtěla poznat jinou kulturu a zvyky,“ doplnila.
„Jste zvídavá,“ usmál se Lucius.
„Ano,“ úsměv opětovala.
„A čím se zabýváte?“ chtěla vědět Narcisa, „sehnala jste nějakou práci, když Vám učednictví nevyšlo?“
„Zajímám se o lektvary, zatím bádám na vlastní pěst. Doufám, že časem na něco přijdu, mám mnoho nápadů, ale bez mistra je to ovšem ještě těžší, než jsem předpokládala,“ přiznala.
„Jistě učednictví a praktické prohlubování znalostí by Vám pomohlo,“ pokýval hlavou Lucius a otíral si rty ubrouskem. „Mám dobrého přítele, který v Bradavicích lektvary učívával a dovoluji si tvrdit, že se jedná o jednoho z nejlepších. Možná bych Vám s ním mohl sjednat schůzku.“
„To by bylo báječné,“ usmála se dívka a v očích jí zajiskřilo.
Skřítci sesbírali prázdné talířky a naservírovali hlavní chod.
„A čím se zabýváte Vy?“ obrátila Narcisa svou pozornost k Didieurovi.
„No…“ začal rozvážně muž, „pracuji na mi…“
„Především mě podporuje v mém bádání, jak psychicky, tak především finančně, že papá?!“ skočila mu do řeči Dafné a zářivě se usmála.
„To především,“ usmál se pan Margaux a na chvíli položil svou ruku na její. „Pracuji na mimořádném výzkumu pro Norsko a Dračí asociaci, hledají v severním Skotsku nějaké vhodné místo pro vytvoření nové dračí rezervace,“ objasnil.
„To musí být velmi zajímavé,“ pokývala hlavou Narcisa a decentním pohybem si vložila do úst vidličku s drobným soustem jehněčího masa.
„To musím potvrdit, občas mu pomáhám,“ svěřila se dívka rozpačitě, „omluvili byste mě na chvilku?“
„Ale samozřejmě, skřítci Vás doprovodí na patřičná místa,“ usmála se Narcisa a pokynula jednomu ze skřítků.
Po té, co se Dafné vrátila z toalety, se konverzace stočila směrem na rodinu Malfoyů, Dafné zajímalo, co dělá Draco a Didieuho zase, co jeho rodiče. Během této konverzace se na toaletu vzdálil i pan Margaux. Draco mohl na mladé nádherné ženě oči nechat, ona na něj občas také pohlédla a obdařila jej něžným milým úsměvem, což nakonec vyústilo k tomu, že se na toaletu odebral i Draco a trvalo notnou chvíli, než se vrátil. Narcisa vypadala spokojeně, pan Margaux se občas dostával do roztomilých rozpaků, ze kterých ho jeho dcera okamžitě a obratně vymotala, také se smíchem ostatním svěřila, že se to otci stává často, neboť je neskutečně roztržitý a přidala k tomu několik zábavných historek. Lucius klidně naslouchal jejímu milému a něžnému hlasu, jeho budoucí snacha se mu začínala líbit více, než očekával.
„Jsem rád, že jsem Vás našel,“ svěřil se. „Je neskutečně těžké v dnešní době najít čistokrevnou čarodějku a ještě k tomu tak nádhernou, jako jste vy,“ složil jí kompliment.
Usmála se.
„Víte všechno je prošpikované tou mudlovskou verbeží,“ postěžoval si posilněn několika sklenicemi znamenitého červeného vína.
Dafné se zhluboka nadechla, zdálo se, že opovržlivě, a řekla: „Nepochybně.“
„Ano, čistokrevných kouzelníků je dnes opravdu pomálu,“ povzdychl si pan Margaux, „máme štěstí.“
„A co vlastně Vaše matka?“ zeptala se Narcisa zvědavě, dosud o paní Margaux nepadla řeč.
„Víte, moje matka, je mrtvá,“ řekla Dafné tiše a odmlčela se.
„Ach promiňte,“ Narcise málem zaskočilo, „nechtěla jsem.“
„To je v pořádku, nemohla jste,“ dívčina slova zněla vyrovnaně, po nich se však rozhostilo trapné ticho, během kterého všichni přítomní dojedli své kousky marcipánového dortu.
„Ten dort byl báječný,“ prolomila ticho Dafné s blaženým úsměvem.
„Máte ráda sladké?“ usmál se Draco a tíživé ticho bylo ten tam
„Ó ano, jak!“ usmála se dívka. „Přímo jej miluji! Nic se však nevyrovná pravým Belgickým pralinkám, kterými mě krmila moje babička, když jsem byla malá,“ usmála se dívka a sáhla do malé kabelky pro krabičku s čokoládovými bonbony, ze které si jeden vzala mezi ukazovák a palec. „Těmhle pralinkám se prostě nic nevyrovná,“ opět se usmála a labužnicky si vložila bonbon do úst.
„Směl bych také ochutnat?“ usmál se podmanivě Draco.
„Ale jistě,“ opětovala mu úsměv a podala jednu pralinku, „ale upozorňuji Vás, že potom už nebude toužit po ničem jiném.“
„Myslím, že se mýlíte,“ podmanivý úsměv se ještě prohloubil a přidal se k němu toužebný pohled.
„Draco!“ okřikla jej matka.
Mladý blonďatý muž sklopil zrak a labužnicky cucal pralinku.
„Chtěl by ještě někdo ochutnat?“ zeptala se Dafné a neznatelně obkroužila krabičkou stůl, u svého otce se zastavila, „papá?“
„Děkuji, drahoušku,“ usmál se na ni a přijal bonbon.
„Je opravdu vynikající,“ pronesl Draco.
Dafné jej obdařila upřímným úsměvem.
„Nuže myslím, že je na čase, aby padla ona otázka,“ Lucius se odmlčel, aby smočil rty ve svém víně, „slečno Margaux, bylo by mi ctí přijmout Vás do své rodiny.“
Dafné se usmála a sklopila hlavu.
„Mě také a ještě větší,“ zazubil se přiopilý Draco.
„Nemohu s Vámi než nesouhlasit,“ opět je obdařila okouzlujícím úsměvem. Draco už se nemohl dočkat, až budou svoji, jelikož si nedával přílišné naděje, že by s ní mohl do té doby zůstat nějaký čas o samotě.
„To je báječné,“ zanotovala Narcisa.
„S tím souhlasím,“ připojil se Didieur.
„Ještě jen doufám, že Vám nevadí stará anglická pověra, která tvrdí, že pokud se nevěstě nezmění po sňatku monogram, věstí to neštěstí,“ pravila poněkud váhavě Narcisa.
„Myslím, že ne,“ usmála se pobaveně budoucí nevěsta, „Francouzi naštěstí nic takového nemají.“
„Tak to mi spadl kámen ze srdce,“ svěřila se Narcisa.
„Nuže, myslím, že je již pozdě a jste jistě unavení,“ usoudil Lucius.
„Ano, trochu,“ usmála se Dafné, „byl to velmi příjemný večer.“
„Můžeme Vás pozvat na večeři, nebo raději na oběd příští týden?“ zeptala se Narcisa, „dohodli bychom vše potřebné pro svatbu.“
„Jistě, to by bylo…vhodné,“ přikývl pan Margaux.
„Dobrá tedy příští čtvrtek před polednem,“ rozhodl Lucius.
„Budeme se těšit,“ usmála se Dafné.
„My ještě víc,“ zazubil se Draco.
„Draco, vyprovodíš svou nastávající a jejího otce?!“ spíše přikázala, než se zeptala Narcisa.
„Samozřejmě,“ Draco vystřelil ze židle jako šíp, během vteřiny stál vedle Dafné a pomáhal jí vstát, pan Margaux to zvládnul sám. Draco je doprovodil do haly, pomohl jim do kabátů, u Dafné mu to trvalo o poznání déle a dal si záležet na spoustě letmých a velmi náhodných doteků, Dafné se tomu musela pousmát. Nakonec jim otevřel dveře, s panem Margaux si potřásl rukou a svou snoubenku za ruku uchopil a políbil na ni.
„Dobrou noc,“ pohlédl ji roztouženě do očí.
„Vám také,“ usmála se a on její ruku pustil.
„Nashledanou,“ pronesl pan Margaux a převzal od budoucího ženicha svou dceru.
„Nápodobně,“ utrousil Draco a pospíchal do své ložnice.
  0 komentářů
26.02.2010 18:16:07
Nechceš si to rozmislet? kapitola 3.
„Hermiono,“ Harry na odpověď nečekal, prostě rovnou vzal za kliku a vstoupil do jejího pokoje.
„Harry?“ podívala se na něj prázdně.
„Víš… já,“ začal. „Chtěl jsem Ti říct, že… víš… Herm,“ posadil se vedle ní na postel a vzal ji za ruku, „nemusíš to dělat… zvládneme to i bez toho.“
„Harry!“ řekla ostře a položila svou ruku do svého klína, „už o tom nechci mluvit!“
„Já… promiň…“ koktal, „chtěl jsem jen…“
„Dost!“ zakřičela a vztyčila se. „Kolikrát mám říkat, že o tom nechci mluvit,“ dodala o poznání měkčeji, „máš snad dlouhý vedení?!“
„Hermi, promiň, já nechtěl jsem…“ chlapec v brýlích si momentálně připadal jako úplný tortl.
„Stalo se, nech to už být, “ mávla rukou, „prosím.“
„Ano, omlouvám se, jen…“
„Co zas?“ vyjela znovu.
„Ne, počkej, nerozčiluj se,“ snažil se zažehnat, co napáchal, „jen…chtěl jsem se zeptat, jestli bys mi nemohla říct, kdo je to. Koho si máš vzít? Záleží mi…nám na Tobě.“
„Harry,“ vzdychla, „je to smrtijed…“
„To vím!“ skočil jí do řeči.
„Nech mě domluvit, prosím,“ zvýšila hlas, čekala, že se jí začne omlouvat, ale mlčel. „Je to smrtijed,“ pokračovala, „a v tom případě je jedno který, protože jsou stejně všichni stejní.“
„Dobře, už se nebudu vyptávat,“ přikývl.
Sláva! pomyslela si.
„Kdyby si cokoliv potřebovala…“
„Já vím,“ usmála se na něj, „děkuju.“
„Nemáš zač.“
„Harry.“
„Ano?“
„Prosím Tě, postarej se o Rona. Musíš ho nějak rozptýlit, aby to zvládnul a našel si někoho, s kým bude…“ hlas se jí zlomil, „šťastný. Nevím, jestli pro něj nebude lepší, když na mě úplně zapomene,“ po tváři se začala kutálet slza, která za sebou v jemné kůži nechávala vlhkou stopu.
„Neboj se, on to zvládne, uvidíš, nakonec se s tím vyrovná,“ uklidňoval ji Harry, i když si vůbec nebyl jistý tím, co říkal. „Doufám, že za námi budeš pravidelně chodit, anebo si s námi alespoň psát.“
„Budu,“ slíbila.
„Ještě jedna věc,“ neodpustil si Harry, „víš, přeci... nemusí to být definitivní.“
„Harry, neuvědomuješ si jednu věc, kouzelnický svět nezná něco, jako je rozvod,“ osvětlila, „to je vymoženost mudlů. Jediná možnost, jak se z toho manželství později vymanit je, že dotyčný zemře.“
Harrymu zajiskřily oči a povytáhl obočí.
„To nemyslíš vážně?!“ zpražila jej Hermiona, „tahle válka už si vyžádala obětí dost! Nikoho dalšího vraždit nebudu!“
„Ale já klidně!“ řekl odhodlaně.
„Ne, Harry! Ani Ty ne! Život není vždycky jednoduchý a problémům se musíme stavět čelem! Už jsem se rozhodla! Buď tak laskav a mé rozhodnutí respektuj!“ upřela na něj prosebný výraz, „a postarej se o Rona.“
„Neboj,“ objal ji a pevně k sobě přitiskl.
Ozvalo se zaklepání, tenhle člověk měl na rozdíl od Harryho tolik slušnosti, že zaklepal.
„Dále,“ vyzvala dotyčného Hermiona a odtáhla se od Harryho.
„Připravena, Hermiono,“ zeptal se mile a poněkud ustaraně pan Weasley.
Kývla.
„Budu Tě čekat za deset minut v hale,“ jeho pohled utkvěl na Harrym, jeho syn v pokoji nebyl, čekal, že ho to sebere, moc dobře věděl, že se v nejbližší době chystá požádat Hermionu o ruku. Nemohl říct, že by jej to nemrzelo, naopak, Hermiona byla krásná, inteligentní, velmi schopná čarodějka a samozřejmě také neskutečně odvážná, což musel obdivovat. Bylo mu však líto, že jeho syn v sobě nenajde tolik odvahy, aby v její nelehké chvíli stál při ní, od té doby, co mu oznámili její rozhodnutí, s ní nepromluvil a pečlivě se jí vyhýbal.
„Hned tam budu,“ nuceně se usmála a pan Weasley za sebou zavřel dveře.
  0 komentářů
26.02.2010 18:15:06
Jedny šaty, jeden rozpor a jeden náhrdelník kapitola 4.
Ve čtvrtek ráno probudilo krásnou dívku, která se měla brzy stát paní Malfoyovou klepání na okno. Bylo něco kolem sedmé ráno, ospale zamžourala, natáhla ne sebe župan přehozený přes pelest postele, vklouzla do chundelatých papučí a vydala se k oknu, na které netrpělivě klepal zobáčkem malý puštík. Otevřela okno a přijala od nedočkavé sovy smotek pergamenu, po té, co jej uchopila do svých dlouhých prstů a sovu za odměnu pohladila, se puštík odlepil od okenní římsy a zmizel v dáli. Netrpělivě rozbalila pergamen, kdo jí tak může psát?! Odpovědi se dočkala za několik vteřin, když přečetla ozdobný kudrnatý rukopis:

Drahoušku, bude lepší, když se dostavíte raději už na dopolední čaj, abychom stihli vše probrat, Váš otec samozřejmě může dorazit až na oběd či na odpolední čaj, jak uzná za vhodné, abychom ho ženskými svatebními přípravami zbytečně nenudili. Budu se na Vás neskutečně těšit. N. M.

Dívka odložila pergamen na noční stolek, vzhledem k tomu, že puštík nečekal na odpověď, byla věc považována za danou a nediskutabilní. Předpokládala, že na dopolední čaj by se měla dostavit do rodinného sídla Malfoyů kolem desáté, zbývalo jí tedy něco kolem třech hodin, což bylo na přípravu zevnějšku až až, a tak se rozhodla zavrtat se ještě na chvíli do teplých peřin.


„Dobrý den,“ pozdravila zdvořile Dafné a přijala rámě pána domu, který jí přišel otevřít.
„Dobrý den, sluší Vám to,“ složil jí kompliment Lucius.
„Děkuji,“ neznatelně zčervenala.
„Nemáte zač, krása se musí odměňovat,“ usmál se a vedl ji do salonu s velkou knihovnou, „těšíte se na svatbu?“
„No…po pravdě řečeno,“ usmála se, „je to nezvyklé a…neznámé, člověk to dělá jen jednou, že?!“
„To máte naprostou pravdu, snad to všichni nějak zvládneme,“ snažil se ji i sebe uklidnit a posadil ji do křesla naproti své energické manželce, kterou svatba jejich syna zcela pohltila.
„Přeji zatím hezkou zábavu, dámy,“ s těmi slovy je zanechal samotné, spíše z obav, že by byl zapojen, raději utekl.
„Dobré ráno, drahoušku,“ zašvitořila Narcisa, „doufám, že jsem Vám nepřekazila nějaké plány.“
„Vůbec ne,“ zavrtěla hlavou a vlasy se jí tím pohybem zatřepaly kolem hlavy, mimoděk se jich dotkla a přejela po celé délce jednoho z pramenů, toto gesto vypadalo až obdivně.
„Máte opravdu nádherné vlasy,“ obdivovala Narcisa a pohladila ji.
Usmála se. „Co tedy máte v plánu?“ zeptala se zvědavě.
„Viděla bych to asi tak, že bychom nejdříve zařídili svatební šaty, přeci jen se musí ušít, a to nějakou dobu trvá, mezi tím bychom mohli domluvit všechny detaily a podrobnosti,“ rozjela se Narcisa, „jako jsou družičky, místo konání obřadu, květiny pro nevěstu a spoustu dalších důležitých nezbytností a maličkostí,“ udělala malou pomlku, aby se mohla nadechnout. „Potom také zásnubní hostinu a samozřejmě také nesmíme zapomenout na svatební cestu, ale tu bychom měli probrat asi až i s mým synem, ideálně možná právě tam,“ zamyslela se Narcisa, „vyhovuje Vám to tak, drahoušku?“
„Ó ano,“ vyhrkla po chvilce, temperament a nadšení ženy, která seděla vedle ní, jí braly dech, „nemám nic proti.“
„Báječné,“ zatleskala Narcisa. „Půjdeme tedy do příčné zařídit ty šaty. Znáte madam Malkinovou?“ optala se starostlivě.
Opět zavrtěla hlavou: „Bohužel, neměla jsem dosud tu čest.“
„To je ale ohromná škoda, drahoušku. Nu což, nevadí, za chvíli to napravíme,“ rozhodla s úsměvem. „Ale, kde jste si vlastně nechávala šít?“ zarazila se Narcisa, neznala v Londýně nikoho lepšího než právě madam Malkinovou a šaty, které měla Dafné minulý týden na sobě, byly překrásné.
„Víte, zatím jsem to za svou dobu pobytu v Anglii nepotřebovala,“ usmála se.
„Ach tak, přirozeně,“ kývla Narcisa, „ale přeci jen Vaše šaty minulý týden, nikdy jsem neviděla nic tak nádherného…“
„Víte, většinu šatů mám z Paříže…“
„To je pochopitelné,“ přerušila ji Narcisa, „město, které určuje módu.“
Dafné se pousmála. „A také mám mnoho šatů po mamince, jsem jí velmi podobná, takže mi padnou jako ulité,“ vysvětlila se sklopeným zrakem, „ty červené…minulý týden…patřily právě mezi jedny z těch.“
„Ach, drahoušku, promiňte. Nechtěla jsem se Vás nijak dotknout,“ kála se Narcisa.
„To je v pořádku,“ usmála se dívka, „nemohla jste tušit. A ty šaty jsou opravdu nádherné, nechávala si je šít na zásnubní hostinu.“
Narcisa se usmála. „Tak půjdeme,“ zvedla se z křesla.
„Ano,“ usmála se Dafné a následovala Narcisu ven z domu.
Přemístily se přímo před obchod madam Malkinové a s cinknutím drobného cínového zvonečku o roh dveří, vešly dovnitř.
„Dobrý den, budete si přát?“ otázala se bodrá čarodějka. „Paní Malfoyová,“ kývla jí na pozdrav, když zvedla hlavu od látky, kterou zrovna pečlivě skládala na pultu.
„Dobrý den,“ pozdravila Narcisa a Dafné se k ní přidala. „Potřebovaly bychom svatební šaty,“ upřesnila Narcisa.
„Ach, takže svatba,“ usmála se madam a přistoupila ke slečně. „Přijměte prosím mou gratulaci,“ podala jí ruku a pevně stiskla.
„Děkuji,“ opět neznatelně zčervenala budoucí paní.
„Tak se do toho pustíme,“ pokynula jí madam směrem ke stupínku a hůlkou si přivolala z pultu metr.
„Už máte nějakou představu?“ otázala se madam, zatímco hůlkou dirigovala metr, který si přeměřoval mladou dívku.
„Zatím ještě ne,“ přiznala.
„Dobrá, to vůbec není žádná tragédie,“ usmála se madam, „každá nevěsta si nakonec vybere. V čem se cítíte dobře?“
„No…“zamyslela se, „asi bych ráda nějaké korzetové šaty s širokou sukní, aby na ní bylo hodně materiálu a zároveň byla lehká, víte, co mám na mysli?“
Madam přikývla a stále se věnovala měření.
„Z hedvábí,“ pokračovala Dafné.
„Jistě, z toho nejlepšího…samozřejmě,“ přitakala madam, které se metr poslušně složil do napřažené dlaně, „jiné požadavky nemáte? Vlečku, závoj?“
„Asi kdyby ta sukně byla protažená dozadu, vypadalo by to pěkně,“ zauvažovala Dafné.
„To si piště,“ mrkla na ni madam.
Narcisa zatím nečinně postávala, k šatům prozatím žádné výhrady neměla.
„A barva?“ chtěla vědět madam.
„Myslím, že barva by měla být rozhodně zelená,“ řekla pohotově Narcisa.
„Jistě,“ usmála se madam, „typicky zmijozelská svatba. Pan Malfoy se na tmavě zelený oblek přijde nechat ještě přeměřit?“
„Ne!“ zdvihla rázně ruku budoucí nevěsta a obě starší dámy se na sebe překvapeně zahleděly. „Žádná zelená!“
„Ale drahoušku, to je věc, kterou jsme spolu ještě neprobraly, zelená je pro naši rodinu velmi důležitá,“ Narcisa se snažila zůstat klidnou.
„To nemají být plesové šaty!“ řekla nesmlouvavě Dafné.
„Nikdo ale neříká, že pro svatbu se hodí pouze bílá,“ nedala se Narcisa.
„Já ano!“ řekla pevně.
„Je mnoho odstínů zelené, dejme tomu jen jemný nádech?!“ zkoušela to znovu sestra jedné z nejobávanějších smrtijedek.
„Chcete, aby se Váš syn oženil?“ zeptala se jedovatě.
„Eh…um…“ zalapala po dechu Narcisa i madam Malkinová, která byla fascinována drzostí této mladé ženy vůči tak mocné čarodějce z tolik obávaného rodu.
„Myslím, že on se ženit rozhodně chce,“ dodala mírněji s jemným úsměvem Dafné.
„Tak se nerozčilujte, drahoušku, nemusíme kolem toho dělat přeci takové ciráty,“ usmála se Narcisa. „Myslím, že se dohodneme na kompromisu,“ pravila jemně a pohladila ji po zádech, „zelená vsadka na zádech dokonale postačí.“
„Vdáváte se Vy?“ zeptala se Dafné mile. „Nebo já?“ pronesla už o poznání drsněji.
„Žením syna!“ odpověděla obratem, začínala se stávat rovnocenným protivníkem v tomto souboji.
„Ale s kůží na trhu jsem tu já!“ opáčila mladá žena. „A chtěla byste také ženit svého čistokrevného vnuka?“ zeptala se opět mile.
„Aaa…a,“ rovnocenný protivník byl ten tam. „Dobrá zlatíčko,“ přikývla Narcisa a pohladila její krásné vlasy, „přijmete alespoň do vlasů starožitnou rodinnou sponu vykládanou smaragdy?“
Zavrtěla hlavou a její vlasy zavlály ze strany na stranu: „Chci mít rozpuštěné vlasy.“
„Tedy, asi jsem prohrála,“ sklopila Narcisa hlavu.
Rozhostilo se hluboké ticho, které se rozhodla přerušit madam Malkinová: „Tedy, já mám vše, co potřebuji, takže bych Vás zde očekávala za týden na první zkoušku, kde upravíme vše potřebné a šaty potom budou hotové do konce dalšího týdne.“
„Dobrá,“ přikývla, „budu tu.“
„Nashledanou, madam,“ pravila Narcisa a zamířila směrem ke dveřím, které nevěstě otevřela, „děkujeme.“
„Nashledanou,“ pokynula Dafné nejlepší Londýnské krejčí a otočila se ke dveřím. „Myslím, že mi chybí náhrdelník,“ usmála se Dafné na svou budoucí tchýni, když procházela dveřmi.


Vstoupily do největšího klenotnictví v Příčné ulici.
„Dobrý den, dámy,“ přivítal je postarší kouzelník zavalitějšího tvaru, který okamžitě Dafné svléknul očima. „Co byste rády?“ usmál se slizce a chtivě si olízl rty.
„Rády bychom náhrdelník se smaragdy,“ upřesnila Narcisa, které se ten člověk ani trochu nezamlouval.
„Ano…ano,“ pokýval muž hlavou a začal na pult vykládat pouzdra s náhrdelníky. Dámy je pečlivě zkoumaly.
„Tento je velmi pěkný,“ ukázala Narcisa.
„Nene, chtěla bych něco decentního,“ svěřila se s milým úsměvem.
„Jistě tenhle je opravdu příliš nápadný,“ souhlasila Narcisa. „A drahoušku, už jste přemýšlela o svědcích? Už jste si svého vybrala? A co tento?“ ukázala na další pouzdro.
„Není špatný, ale možná ještě něco…víc jemnějšího,“ sdělila svůj názor a prohlížela dále.
„No…víte…já vlastně nemám nikoho,“ posmutněla, „koho bych chtěla natolik poctít, aby mi mohl dělat svědka,“ vzala do ruky velmi jemný náhrdelník, kde pečlivě vybroušené smaragdy byly zasázeny v bílém zlatě jeden vedle druhého. „Ale přemýšlela jsem, že možná někoho slavného, když už ne nikoho blízkého, ale zatím opravdu nevím,“ odmlčela se a pohrávala si s náhrdelníkem, „myslím, že jsem si vybrala.“
„Ano, ten je skutečně nádherný,“ souhlasila Narcisa, „vezmeme si ten.“
„Slečně bude velmi slušet,“ polkl slinu prodavač, který si naprosto neskrývaně prohlížel prsa Dafné.
„Padesát tisíc galeonů,“ pronesl muž a podával jim pouzdro s náhrdelníkem.
„Dojdeme říct Gringotovým, aby Vám částku převedli,“ pravila Narcisa a podepsala pergamen ležící na pouzdře s náhrdelníkem, které muž postrčil po pultu směrem k nim. Dámy spokojeně převzaly pouzdro a odešly ke Gringotovým.
  0 komentářů
26.02.2010 18:12:54
Datum zásnub, místo svatby, svědci a šok kapitola 5.
Dámy se z nákupů nakonec vrátily až kolem druhé odpolední, za to pan Margaux se dostavil již na oběd, jak bylo domluveno, takže po obědě, který strávili s Luciem sami, se uchýlili k šachovnici. Hráli už nejméně čtvrtou partii, takže nadšení, které v Luciovi vyvolal příchod jeho ženy a budoucí snachy, překvapilo i samotnou Narcisu.
„Užili jste si to,“ optal se Lucius, položil své ženě ruku na kříž a políbil ji na tvář.
„O…ano,“ přitakala po chvíli přemýšlení Narcisa.
„Vaše žena byla báječná,“ složila jí kompliment Dafné, přeci jen po té roztržce s šaty musela být milá, byla si vědoma, že to trochu přehnala.
„A jak jste si to užili Vy dva?“ optala se pro změnu Narcisa.
„Ah…báječně jsme si popovídali,“ přidal se do konverzace pan Margaux.
„A zahráli šachy,“ usmála se Dafné.
„A…ano…to také,“ přitakal Lucius poněkud rozpačitě.
„Probrali jsme spolu datum zásnubní hostiny,“ objasnil Didieur.
„Báječné,“ usmála se Narcisa.
„Kdy?“ ptala se zvědavě žena, ze které se, co nevidět, měla stát snoubenka.
„Přesně za týden,“ vmísil se do hovoru přišedší Draco, „třicátého října.“
„Kde se tu bereš synu,“ Lucius byl zaskočen, „a jak to víš? Vždyť si tu s námi nebyl.“
„No…já…“ budoucí snoubenec zčervenal, „vím, že je to neslušné…poslouchal jsem za dveřmi.“
Dafné se rozesmála.
Narcisa jej sjela pohledem.
„To si zrovna budu zkoušet šaty,“ svěřila se Dafné, „bude to mít tu pravou atmosféru, alespoň pro mne.“
„Máte nějaké oblíbené místo zde v Anglii, kde byste chtěla uzavřít sňatek?“ optal se Lucius a pokynul jí i své ženě na pohovku.
„Je tradicí našeho rodu vdávat se a ženit tady v Anglii…na domácí půdě,“ doplnila Narcisa, když se posadila vedle svého manžela.
„Hm,“ zamyslela se Dafné a uhlazovala si záhyb na sukni, „všeobecně miluji starou architekturu a církevní stavby, působí tak majestátně.“
„To máte úplnou pravdu,“ souhlasil draco, který okamžitě, jak usedla, zaujal místo vedle ní.
„Co třeba starý Londýn?“ navrhl Lucius.
„Máte na mysli Westminster Abbey?“ odtušila.
„Přesně tak,“ přikývl.
„Nejsem proti,“ usmála se.
„Já rozhodně také ne,“ vyjádřil se rychle Draco a stejnou rychlostí přenesl své oči z jejího hrudníku o něco výš.
„To bude báječná svatba,“ rozplývala se Narcisa.
„Také jsme si s Dafné povídali o svědcích,“ začala Narcisa, když přijala od skřítka sklenici bílého vína.
„Á,“ vypadlo z Didieura.
„Ty už máš vybráno, Draco,“ naléhala Narcisa.
„No, zatím ještě nevím,“ zamyslel se a přejel prstem po ozdobném okraji své sklenky, „vlastně nejsem si jistý.“
„Napadlo mě, ale samozřejmě, že rozhodnutí je na Tobě,“ začal Lucius. „Že by Ti mohl jít za svědka Severus, alespoň by jej Dafné mohla poznat a domluvit se s ním případně na konzultacích, co se týče, jejího lektvarového výzkumu,“ navrhnul.
„To nezní špatně,“ připustil Draco. „Pokud Dafné souhlasí?“ zahleděl se na dívku sedící na pohovce pár centimetrů od něho a přemáhal touhu ji vášnivě políbit.
„Proč ne?! Bylo by to skvělé,“ usmála se a provokativně si olízla špičkou jazyka kapku vína ze spodního rtu.
Draco křečovitě zaryl své prsty do pohovky a dal si nohu přes nohu.
„A koho jste si vybrala, slečno?“ zeptal se Lucius.
„No, to jsme právě částečně řešili již s Vaší paní,“ pohlédla na Narcisu. „Vlastně nikoho pořádně nemám, nikoho tak blízkého, abych mu prokázala tu čest být mi svědkem, takže jsem přemýšlela,“ usrkla vína, „že možná někoho slavného. Vaše rodina je podle všeho velmi vlivná, jistě byste mohli…“
„Ale samozřejmě,“ usmál se Lucius, „to není problém, máme mnoho styků ve vysoké společnosti. Koho byste ráda?“
„Slyšela jsem na jeho konto neuvěřitelný obdiv, zvláště na jeho kouzelnické schopnosti a odvahu, bylo by mi ctí, kdyby mi mohl jít na svatbu za svědka někdo právě takového formátu jako je Harry Potter,“ vyslovila své (skromné) přání.
Všem přítomným zaskočilo.
„Prosím?“ uniklo Narcise.
„No, jestli je to příliš komplikované…chápu, že je to velmi slavná celebrita…“ stáhla se Dafné.
„Ale jistě, že ne,“ vyhrkl Draco a položil svou ruku na její, ten dotyk v něm vyvolal mnoho kladných pocitů. „Pro Vás,“ zachraptěl, „cokoliv,“ dodal po odkašlání.
„Děkuji,“ mile se na něj usmála. „Lásko,“ dodala po zaváhání a přejela prsty přes jeho koleno.
Draco zalapal po dechu a oči mu vypadly z důlků.
Narcisa s Luciem se po sobě s úsměvem podívali, přestože barva jejich obličejů byla bledší než barva obličeje Severuse Snape, ač se to zdálo nemožné.
Pan Margaux se sesunul pod šachový stolek.
„Papá, jsi v pořádku?“ strachovala se Dafné.
„Ano, ano,“ sbíral se ze země. „Jen se mi udělalo poněkud nevolno,“ objasnil a usmál se, „Draco, otevřel byste, prosím, okno?“
„Ehmmm…jistě,“ vysoukal ze sebe Draco a tvářil se značně vyplašeně. Zvedl se z křesla, snažíc se skrýt bouli na svých kalhotách, se poněkud neohrabaně dobelhal k oknu a pustil do pokoje svěží podzimní vánek.
„Děkuji,“ usmál se Didieur.
  0 komentářů
26.02.2010 18:11:47
Jsi si jisty? kapitola 6.
Narcisina hlava spočívala na hrudníku jejího muže, proplétal prsty jejími vlasy a druhou rukou ji přejížděl po zádech, ona přemýšlela – už od dnešního dopoledne.
„Drahý…já nejsem si naší nevěstou vůbec jistá,“ svěřila se.
„Stalo se něco?“ hrklo v něm.
„No víš,“ nevěděla, jak začít, „jestli jsme se neunáhlili.“
„Myslíš, že se Dracovi nelíbí?“
„To bych netvrdila,“ na chvíli se pousmála, „ale u madam Malkinové, měli jsme poměrně ostrou rozepři.“
„Kvůli šatům?“ Lucius zamyšleně přejížděl prstem po kontuře jejího ňadra.
„Překvapivě!“ plácla jej po ruce. „Luciusi! Tohle je vážná věc!“ podívala se mu zhluboka do očí.
„Sa…samozřejmě,“ našpulil smutně rty, „proč?“
„Nechtěj mě vytočit! “ nadzdvihla se na lokti, „co je to za otázku, proč je to vážná věc!?“
„Ale ne,“ usmál se a pokusil se jí políbit – bezúspěšně, „proč jste se neshodli?“
„Nechtěla zelenou a protestovala velmi ostrým způsobem a byla poněkud…“ hledala správná slova, „drzá.“
„Hm,“ kývnul Lucius, který se s myšlenkou na možnost dalších intimností, již rozloučil.
„A teď ten Potter,“ vyslovila znechuceně Harryho jméno. „Jak to chceme vůbec zařídit? A jak budeme vypadat? Nejznámější rodina smrtijedů přivítala na své svatbě jako svědka Harryho Pottera! Na tom si Denní věštec smlsne! Harry Potter odešel ze smrtijedské svatby po svých a dokonce se mu nic nestalo – je to výraz jeho báječných schopností, anebo opět jen štěstí?!“ pronášela teatrálně novinové titulky, pak zakroutila hlavou a odfrkla si.
„To je pravda, ale zase musíš uznat, že nezná naše poměry,“ snažil se bránit Dafné.
„To sice ne, ale přeci jen,“ zaváhala, „a co její otec neříkej, že ten nic neví?“
„No víš, přijde mi takový…jak to říct? Poněkud mimo, strávil jsem s ním dnes dvě hodiny o samotě, než jste přišly z Příčné,“ svěřoval se pro změnu Lucius. „A přijde mi značně natvrdlý. Během té doby jsme rozehráli čtyři partie šachů a ještě se před tím naobědvali. Chápeš to celé čtyři partie!“ zakroutil hlavou. „Vůbec nevěděl, co dělá, s koněm táhnul jako s královnou. A rozhovor váznul i v primitivních záležitostech. Navíc mi přijde, že je ta jejich rodina závislá na čokoládě, zajímalo by mě, co na těch pralinkách mají?!“
„Nikdo není dokonalý…“
„Já vím, jsou to Francouzi…“
„Ale stejně,“ zamyslela se, „neměli bychom to probrat s Dracem, vůbec jsme se ho nezeptali, jestli třeba v Bradavicích s někým nechodil.“
„To je pravda, do někoho byl zamilovaný,“ vzpomněl si Lucius.
„Tak jdeme,“ rozhodla Narcisa.
„Teď?!“ vykulil na ni oči, „je po půlnoci.“
„Čím dřív, tím líp! Tak vstávej!“ popohnala ho, sama už byla z postele venku a oblékala si župan.


Draca vyrušilo jemné zaklepání. Kdo a co může sakra takhle pozdě v noci chtít?! Aniž by stačil cokoliv vyslovit, dveře se otevřely a v nich se zjevily hlavy obou jeho rodičů. Draco okamžitě pokrčil nohy v kolenou a ruce si položil na přikrývku.
„Ty ještě nespíš?“ zeptala se Narcisa mateřsky a posadila se na okraj jeho postele.
Zavrtěl hlavou.
„Víš, musíme si s Tebou o něčem promluvit,“ objasnil Lucius, zavřel dveře a posadil se na druhou stranu postele.
„Stalo se něco?“ strachoval se Draco.
„Víš, synku,“ uchopila ho za ruku, „chtěli jsme Ti říct, že není nutné, aby ses ženil.“
„Zrovna za Dafné,“ upřesnil Lucius.
Draco se zatvářil nechápavě.
„Víš, přemýšleli jsme a dospěli jsme k závěru, že si byl nebo možná stále jsi zamilovaný,“ Narcisin stisk zesílil.
Draco sebou poplašeně trhl.
„Draco,“ položil mu otec ruku na rameno, „je nám jedno jaká je, jestli pochází z bohaté rodiny a z jakého je rodu, chci říct, že to nemusí být příliš známý rod, stačí, že je čistokrevný. Nechceme bránit Tvému štěstí.“
„A sňatek s Dafné…by nemusel být zrovna…“ Narcisa se odmlčela, nemohla najít ta pravá slova, „ona je taková svá. A drzá!“
„Já vím,“ přitakal s nadšením Draco a oči se mu zaleskly.
„Tu svatbu klidně zrušíme,“ pokračovala Narcisa. „K zásnubám přeci ještě nedošlo, takže se nic neděje,“ pohladila svého syna po ruce a usmála se na něj.
Lucius jej poplácal po rameni.
„Cože?“ zamrkal Draco a poplašeně se rozhlédl, „To…to ne! V žádném případě! Já ji chci!“
„Jsi si jistý?“ zeptala se starostlivě.
„Naprosto!“ odpověděl pevně, „berete si ji Vy nebo já!?“
„Máš pravdu,“ přikývl Lucius a zvedl se, aby vyzval svou ženu k odchodu. „Lidé mají různé…ehm…sexuální potřeby,“ zvedl svou ženu z postele a tlačil ji směrem ke dveřím. „A když chce mrchu, my mu v tom bránit nebudeme,“ usmál se na Narcisu, popřál Dracovi dobrou noc a elegantně vyšoupl svou ženu ze dveří.
  0 komentářů
26.02.2010 18:11:04
Ten hajzl a zásnuby kapitola 7.
„Hermiono, nebuď tak nekvašená!“ rozčiloval se Harry.
„Dej mi pokoj,“ křikla na něj a scházela ze schodů, „jsem v pořádku!“
„Pokud se mohu vmísit do Vašeho hovoru a soudcovat, ač trochu nerad, tady panu Potterovi,“ ozvala se vysoká postava v černém hábitu s mastnými vlasy, „tak jste opravdu poněkud nakvašená a nesvá.“
„A Vás už začínám mít taky dost!“ prskla na Snapea Hermiona.
„To brzy,“ utrousil jízlivě.
Hermiona nabrala velkou dávku vzduchu do plic.
„A jak se těšíte…“ Severus se odmlčel, „do Švédska?“
„Vlezte mi na záda,“ prskla na něj, „Vám se tak budu svěřovat!“
„Možná byste to mohla aspoň zkusit, třeba by se Vám ulevilo,“ navrhnul jí se škodolibým úsměvem.
„O tom silně pochybuji!“ odsekla.
„Možná by Vás mohlo uklidnit, že nejste jediná, kdo zakusí Švédsko,“ řekl chladně a s odporem.
„To je von! To je von!“ vmísil se do debaty Harry svým křikem, „tak tohohle hajzla…to Ti nedovolím!“
„Sklapni už konečně!“ zařvala na něj Hermiona a práskla za sebou dveřmi do kuchyně.


Dafné stála před zrcadlem u madam Malkinové, pootáčela se ze strany na stranu a nemohla se na sebe vynadívat, lépe řečeno na své šaty, na obličej se nedívala, šaty byly neskutečně krásné, madam je udělala úplně stejné, jako si je představovala, na chvíli ji dokonce napadlo, zda neovládá nitrozpyt.
„Líbí se vám?“ usmála se madam.
„Víc než to! Jsou prostě nádherné! Báječné!“ řekla.
„Říkala jsem Vám, že každá nevěsta si nakonec vybere a je spokojená,“ připomněla madam.
„Nepochybuji o tom. A ani jsem nepochybovala,“ osvětlila.
„Dobrá, můžete si je sundat,“ zavelela madam. „Pomohu Vám,“ rozepnula šikovně schovaný zip, „ještě doupravím pár detailů a ve středu si je můžete vyzvednout.“
„Děkuji,“ usmála se na ni.
„Těšíte se?“ zajímala se madam zvědavě.
„Asi,“ zaváhala a zčervenala, „asi ano.“
„Nebojte, nervozita přejde. Každá nevěsta je nervózní, už jsem jich tu měla mnoho,“ zavzpomínala.
Dafné se usmála.
„Všechny byly krásné a nervózní,“ pousmála se, „víc než ze samotné svatby většinou ze zásnubní hostiny.“
„Tak ta mě čeká za několik hodin,“ svěřila se dívka, která zatím byla ještě úplně bez závazků.
„Tedy Vás nebudu déle zdržovat. Přeji Vám mnoho štěstí, uvidíme se příští pondělí,“ potřásla jí rukou a vyprovodila ze dveří.


Dafné se zhmotnila nedaleko živého plotu obklopujícího Malfoy Manor, otec už jí tam čekal, přesně jak se domluvili, nabídnul jí rámě a společně se vydali štěrkovou cestou směrem ke dveřím nádherného domu.
„Tak jaké jsou šaty?“ zeptal se a mrknul na ni.
„Senzační,“ vyhrkla spontánně, „madam je udělala úplně, jak jsem si představovala, i když jsem nebyla moc schopná svou představu popsat.“
„To je dobře, že jsi spokojená,“ usmál se.
„Ano to jsem – šaty jsou bezvadné,“ zasmála se.
„Uvidíme, už jsem zvědavý,“ přiznal se a zaklepal ozdobným klepadlem na dveře.
„Pane, slečno,“ uklonil se jim skřítek a vpustil je do dveří, převzal si od nich kabáty a uvedl je do prázdného salonu. Posadili se vedle sebe na pohovku a čekali.
„Připravena na zásnubní hostinu?“ zeptal se Didieur.
„Snad,“ přikývla rozpačitě.
„Dobrý večer,“ objevila se ve dveřích salonu zářící Narcisa. „Pane Margaux, drahoušku,“ kývla na pozdrav a pokynula jim, že se mohou přesunout do jídelny.
„Dobrý večer,“ napodobil ji Lucius.
„Dobrý večer, pane,“ kývnul Draco na Didieura, potom přišel až k Dafné, která mu podala ruku. Draco ji velmi jemně sevřel, uklonil se a něžně ruku políbil, nutno podotknout, že ve stávající situaci se tolik něhy vůbec nehodilo, ale Draco si nemohl pomoci, stěží nezapojil i jazyk. Po té, co si labužnicky vychutnal dotek s její jemnou pokožkou, se vzpřímil a zahleděl se jí do očí. „Dobrý večer,“ usmál se a nabídnul jí rámě.
„Dobrý večer,“ opětovala neznatelnou úklonu a rámě vděčně přijala, byla ráda, že se může o něco zapřít, protože pod jeho pohledem se jí podlomila kolena. Draco cítil, že je k němu přitisknuta poněkud víc, než by bylo nutné, celý se chvěl představou, že jeho city jsou opětované, a tak manželství nebude pouze dohodnutým nuceným zlem, kde se spolu naučí vycházet a vzájemně se tolerovat. Dovedl ji na její místo u stolu, pomohl se posadit, ještě než zasunul židli, uhladila si tmavě modré šaty, které odstínem připomínaly modř noční oblohy, tentokrát nebyly korzetové s širokou sukní, přestože tento střih měla Dafné velmi ráda. Tentokrát šaty zdůrazňovaly křivky její postavy, lesklá látka ji obepínala celé tělo kromě zad a rukou, samozřejmě šatům nechyběl hluboký výstřih, který zdůrazňoval plnost jejích ňader. Vlasy tentokrát rozpuštěné neměla, byly vyčesány do vysokého drdolu, takže vynikal její štíhlý dlouhý krk, který doplňoval jednoduchý stříbrný řetízek, a na uších se jí houpaly stejně laděné náušnice.
Skřítci začali podávat předkrm.
„Jak se madam Malkinové povedly šaty?“ vyzvídala Narcisa.
„Znamenitě,“ usmála se Dafné, „krásnější už být nemohly.“
„To budu mít, ale hezkou nevěstu,“ usmál se Draco, „i když ona by byla hezká i bez šatů.“
Dafné se usmála.
Didieur i Lucius schovali svůj úsměv za ubrousek.
„Draco,“ okřikla syna pohoršeně se tvářící Narcisa.
„Nic se nestalo,“ obdařila ji Dafné zářivým úsměvem a stejně tak Draca.
„Kdy budou ty šaty hotové?“ optal se Lucius.
„Abych se na Tebe mohl podívat,“ podotknul Draco.
„Ženich ale nesmí vidět nevěstu před svatbou v šatech,“ upozornil Didieur.
„To je škoda,“ řekl Draco místo otázky: ‚A bez?‘
„Příští týden ve středu,“ odpověděla Dafné, „pátého listopadu.“
„Výborně,“ Luciův obličej se protáhl do širokého úsměvu, „co takhle uspořádat svatbu desátého? A nebo jedenáctého? Co by se vám dvěma líbilo víc?“ podíval se z Dafné na Draca.
Oba dotázaní se na sebe podívali a pokrčili rameny.
„Obě data jsou pěkná,“ připustila Dafné.
„Mohu jen souhlasit,“ přitakal Draco.
„Má smysl se Vás na něco ptát?!“ zeptala se energicky Narcisa.
„Jen je nech,“ usmál se Lucius.
„Tak třeba…“ začala pomalu Dafné.
„Desátého,“ vyhrkl Draco, aby nemusel čekat o den déle.
„Dobře,“ pokrčila rameny dívka, které skřítek zrovna sebral prázdný talířek a jiný před ní stavěl talíř s hlavním chodem.
„Já vím, že je to neslušné,“ začala Dafné, „ale vždycky když jsem nervózní, dám si pralinku, je to takový zlozvyk,“ usmála se. „Myslíte, že by Vám vadilo, kdybych…“ zeptala se rozpačitě.
„Vůbec ne, drahoušku,“ usmál se Narcisa, „jen si poslužte.
„Děkuji,“ usmála se dívka a sáhla pro krabičku s bonbony do své malé kabelky.
„Jenom když dostanu taky,“ usmál se Draco.
„Draco,“ zamračila se na něj matka.
„Ale beze všeho,“ usmála se Dafné a vložila mu do natažené ruky čokoládovou kuličku, „ještě někdo? Paní?“
Narcisa pevné zavrtěla hlavou, přestože se jí neskutečným způsobem sbíhaly sliny.
„Pane?“
„No, možná bych neměl prohloupit?!“ usmál se Lucius.
Natažení jeho ruky bylo přerušeno rázným odkašláním jeho ženy, což mu ruku stáhlo zpět.
„Děkuji,“ usmál se a nepatrně se zamračil na svou ženu, „přeci jen odolám.“
„Jak myslíte,“ obdařila jej okouzlujícím úsměvem, „papá?“
„To já neodolám,“ usmál se pan Margaux. „Stejně jako Tebe, mě na nich babička učinila závislým,“ vysvětlil a přijal pralinku.
Večeře byla rozdána a všichni se do ní labužnicky pustili, Dafné opět pochválila výtečný výběr jídla a Narcisa jí za to horečně děkovala.
„A co svatební cesta?“ zeptal se Didieur.
„Podle naší tradice svatební cestu vždy vybírá ženich,“ objasnil Lucius, „ale samozřejmě se ptá nevěsty, zda souhlasí.“
„Aha,“ pokýval hlavou Didieur.
„Už si něco vymyslel, Draco?“ zeptal se ho otec.
„No uvažoval jsem…“ přiznal, „co by nevěsta…“ podíval se na Dafné zálibně.
Usmála se na něj.
„Řekla tomu,“ pokračoval. „Kdybychom navštívili Zanzibar?“ s očekáváním se na ni zahleděl.
„Exotika, hmm,“ uznale kývnul Lucius.
„To my se zmohli akorát na Kanáry,“ doplnila Narcisa.
„Na to se nedá říct ne,“ vykouzlila tak milý úsměv, že se Draco zatetelil radostí, „přijímám.“
„To bude nádherné,“ zasnila se Narcisa.
„Ale Ty si to bohužel neužiješ,“ rýpnul si Lucius.
Zpražila jej pohledem a odložila příbor na prázdný talíř.
„A teď už nám chybí jen jediné,“ usmál se blaženě Lucius, když byly sebrány prázdné talíře, všichni byli pohodlně usazeni v salonu a jeden ze skřítků naplnil poslední prázdnou sklenici vínem a zmizel.
Didieur tázavě pozvedl obočí.
„Draco…“ pokynul mu otec.
Draco přikývl, zvedl se ze svého místa a přistoupil k pohovce, kde seděla dívka oblečená do nádherných modrých šatů. Zkoumavě si jej prohlédla.
„Mohl bych Vás pozvat na procházku naší zahradou?“ usmál se a nabídl jí rámě.
„Ráda půjdu,“ opětovala úsměv, zavěsila se do něj a společně opustili pokoj.


Draco ji vedl cestou dlážděnou kameny, kolem nich se vznášelo jemné nazelenalé světlo, které bylo výsledkem kouzla, udržujícího kolem nich teplo, takže si nemuseli brát kabáty. Prováděl ji po zahradě a při tom spolu nenuceně konverzovali. Zavedl ji do jednoho z koutů zahrady, kde se tyčily staré košaté duby obklopené barevným listím, a tam ji posadil na dřevěnou houpačku.
„Je to tu moc krásné,“ uznala.
„Tady to mám nejradši,“ přiznal se. „Jako malý jsem se často schovával támhle,“ ukázal na jeden ze stromů za jejími zády, „do toho vykotlaného dubu.“
Usmála se na něj.
„Víte, Dafné…“ řekl Draco.
„Neměli bychom si tykat, když se budeme brát?“ přerušila jej.
„No to…by bylo…“ zakoktal se.
„Na místě,“ usmála se.
„Tak dobře. Draco,“ natáhnul k ní teatrálně ruku.
„Daf,“ zareagovala rychle se širokým úsměvem a ruku stiskla, „Dafné.“
Místo, aby její ruku pustil, si ji přitáhl k sobě ještě blíž. Hrklo v ní a krev trochu ztuhla, dívala se mu z několika centimetrů do očí, které jen zářily. Díval se na ni zakaleným pohledem a těžce oddychoval.
„Jsi nádherná,“ zachroptěl.
Úplně ztuhla a polekaně zamrkala.
Jeho druhá ruka se pomalu spouštěla dolů podél jejího těla, mezi jeho dlaní a látkou jejích šatů byla jen štěrbina několika málo milimetrů. V úrovni jejích boků udělala jeho ruka něco spíše nečekaného, zajela k jeho pasu, schovala se mu do kapsy a něco pevně uchopila. Najednou klesnul k zemi a jedním kolenem se opřel do trávy, přičemž ji stále držel za ruku.
„Smím Vás, slečno Margaux, požádat o ruku?“ řekl a z kapsy vytáhl hladký kroužek z bílého zlata, v němž byla zasazena drobounká černá perla, a nasadil ji ho na prst. „Vezmeš si mě, Dafné?“ zeptal se, když se opět vztyčil.
„Ano,“ usmála se.
  0 komentářů
26.02.2010 18:09:35
Hon na Pottera kapitola 8.
Hermiona vypadala sice o trochu veseleji než před několika dny, ale nikdo nemohl s jistotou říct, jestli zlepšení jen nepředstírá před ostatními. Ron se jí stále úspěšně vyhýbal a Harry na ni byl naštvaný za to, jak se na něj utrhla kvůli Snapeovi, takže teď chlapci táhli za jeden provaz, jen s tím rozdílem, že Harry jí občas věnoval uražený pohled. Situace pro ni nebyla vůbec jednoduchá, potřebovala podporu, vždyť se měla vdávat za smrtijeda, dělala to pro ně a oni místo podpory a náruče jí nastavili leda tak záda. Minerva měla poslední dobou plné ruce práce s chodem Řádu, Voldemort totiž své útoky na mudly ještě zvýšil, Artur si s ní občas popovídal, ale nikdy k němu neměla tolik blízko, aby se mohla svěřit se vším, co ji trápilo, s portrétem Brumbála mluvit nechtěla a s ostatními nemohla.
Seděla v knihovně a zírala do knihy, která jí ležela na klíně, vůbec nevěděla, co je jejím obsahem, prostě jen sáhla do knihovny a nějakou vyndala, když sem přišla, aby vypadala, že něco dělá.
„Hermiono,“ položila jí ruku na rameno Giny a sedla si na pohovku vedle ní, „co je s Tebou?“
Zavrtěla hlavou.
„Chápu, že Rona Tvůj odjezd do Švédska sebral, ale vždyť se nic neděje, můžeš se sem přeci kdykoliv přemístit nebo odletaxovat,“ sdělila jí, „Ty se netěšíš? Přeci si vždycky chtěla studovat dál a s Voldemortovým zesílením se možnosti značně zúžily, ale vyšlo to! Tak co se děje?“
Hermiona už to déle nevydržela, složila hlavu do dlaní a rozplakala se, kniha se z jejího klína sesunula na podlahu.
„Hermiono, co se stalo? Mě můžeš říct všechno,“ snažila se jí uklidnit Giny a zvedla knihu z podlahy. Hermionina reakce byla překvapivě úplně opačná, než čekala, její pláč nabyl na intenzitě. Potřebovala s někým mluvit, neodkladně se potřebovala někomu svěřit, ale slíbila, že se o tom nikdo jiný nedozví. Na druhou stranu si byla moc dobře vědoma, že Giny umí udržet tajemství a nikomu by to neřekla, ale bylo tu mučení pomocí kletby Cruciatus, ale tak to ostatně mohli dostat i z ní, Rona nebo Harryho. Všechno to potřebovalo ven, syčelo a bublalo to v Hermioně jako v přeplněném papiňáku, musela s někým mluvit, potřebovala probrat všechny otazníky a všechno to, čeho se obávala. I kdyby jí ostatní mohli a chtěli naslouchat, tohle by jim stejně říct nemohla, potřebovala ženu a jedinou možnou byla Minerva, která neměla čas a ostatně pochybovala, že by jí v téhle sféře mohla poradit nebo pochopit, o Giny si tím byla naprosto jistá.
„Hermi?“ zeptala se starostlivě zrzka.
„Víš, Giny, já…“ vzlykala, „ono to není…“
„Reme!?“ rozlétly se dveře knihovny.
„Tati!?“ Harry s Ronem stáli bok po boku a v rukou drželi svitek pergamenu. Jakmile Ron spatřil Hermionu, dělal, jakoby v místnosti vůbec nebyla a Harry se zatvářil ublíženě.
„Nejsou tu,“ řekla klidně Giny, „odešli něco zařizovat na Ministerstvo, jsme tu sami.“
Chlapci se na sebe váhavě podívali, potom Harry vykročil směrem k dívkám a jeho kamarád jej tedy následoval.
„Tohle mi přišlo,“ Harry natáhnul ruku se svitkem, když spatřil Hermioniny uslzené oči, pergamen podal jí.
„Od koho to je?“ zeptala se a rozvinovala pergamen.
„Uvidíš,“ řekl Harry důležitě.
Dvě dívčí hlavy se sklonily nad hrubým papírem a četly:

Pottere, potřebuju s Tebou neodkladně mluvit, sejdeme se dnes večer v sedm v Děravém kotli. Nechci Ti nic udělat ani nejde o léčku, pokud mě nezabijete, tak si s sebou klidně vezmi Weasleyho nebo Grangerovou, ale budu raději, když přijdeš sám. D.M.

„Malfoy?“ podivila se Giny.
„Jo! Co si o tom myslíte?“ chtěl vědět Harry.
„Nevím, může to být léčka,“ připustila Giny, „psát si může, co chce.“
„Jo je to hajzl!“ ulevil si Ron.
„Třeba Ti vážně nechce nic udělat…“ pokrčila Hermiona rameny.
„No jasně budoucí manželka smrtijeda a už sympatizuje s Malfoyem!“ okřikl ji Ron.
„Ronalde!“ křikl na něj Harry.
„Ronalde!?“ řekla Hermiona ublíženě, ale její hlas nabyl i ostrých aspektů.
„Hermiono?“ vyjekla Giny a vykulila oči, „cože?“
„Rone, Ty jsi vážně…“ zakroutil hlavou Harry.
„No co? Je to pravda,“ nedal se Ron.
„I kdyby byla,“ řekla Hermiona tak ledově, že všem třem včetně jí samotné to připomnělo Snapea, „už to ví o jednu osobu víc!“
„Takže…“ Giny se dovtípila, „Ty nejedeš do Švédska?“
Hermiona zavrtěla hlavou: „Beru si smrtijeda, kvůli větší bezpečnosti nás všech.“
„Hermi…to je…“ Giny ji objala. „Strašné…“ zašeptala jí do ucha.
„Co s tím dopisem?“ chtěl vědět Harry, srdceryvné výlevy ho v tuto chvíli nezajímaly.
„Já nevím Harry,“ znovu pokrčila rameny Hermiona, „může to být past, ale třeba vážně jen něco chce.“
„Poslat mu Avadu mezi oči!“ vztekal se stále Ron.
„Ale zase píše, že si můžeš vzít někoho s sebou,“ připomněla Giny.
„No tak jich tam bude víc!“ nedal se Ron. „Hajzlů smrtijedskejch!“ pohled, který věnoval Hermioně nebyl vůbec hezký.
„RONE!“ zpražila ho jeho sestra a dala mu facku.
„Co?“ zeptal se a chytil se za červenou tvář.
„Ty jsi úplný blbec!“ zakřičela na něj.
Jen na ni vykulil oči.
„Tobě vůbec nedochází, co se Hermiona chystá podstoupit! Hodlá nasadit krk za nás všechny, obětovat své štěstí, abychom my ostatní mohli být šťastní a žít spokojený život! Jsme její přátelé, máme ji podporovat a ne na ni křičet a obviňovat ji!“ mluvila rázně a hlas neztišila.
„Ale já ji…“ Ron domluvit nestihl.
„Jistě, jistě, mužská hrdost!“ kývala hlavou energická Giny, „myslíš si, že ona ne?! Že Tě nemiluje?! Že ji to vůbec netrápí?! Že se těší?! Vypadá snad jako nadšená nevěsta?!“
„No…asi…ne,“ kniknul Ron.
„Tak vidíš, ještě jednou něco podobného a bez váhání Tě předhodím Voldemortovi,“ zakončila. „Kdo?“ otočila se na Hermionu.
Odmítavě zavrtěla hlavou: „Nechci o tom mluvit, teď ne.“
„Je to Snape! Proč to nechce přiznat, Hermiono?! A proč zrovna ten podrazák Snape?!“ dožadoval se odpovědí Harry.
„Harry, přestaň, prosím!“ křikla Hermiona.
„Ale…“ Harry větu nedokončil.
„Tak ji nechte být, když o tom nechce mluvit. Nikdo z nás si nedovede představit, jak to musí být těžké,“ zastala se jí Giny.
„Giny,“ usmála se na ni Hermiona, „děkuju.“
Dívka jí úsměv opětovala. „A co ten Malfoy?“ zeptala se, aby téma hovoru přesunula na jinou kolej.
„Možná bysme to měli zkusit,“ navrhla Giny, „půjdeme s Harrym všichni, ale tak aby o nás Malfoy nevěděl.“
„Abychom měli výhodu,“ doplnila Hermiona.
„Přesně tak,“ souhlasila Ginny.


Před panem Weasleym tento plán rozhodně neobstál, zatrhnul jim kamkoliv se vydávat, rozhodně nepochyboval o tom, že je to dobrý plán jak jednoduše získal Harryho a předat ho za odměnu Voldemortovi. Pro jistotu jim sebral hůlky, košťata schoval a zamknul je do jednoho pokoje. Draco tedy marně čekal hodinu v Děravém kotli na případného svědka, pokud by Potter jeho nabídku přijal.


O dva dny později přišel na Grimuldovo náměstí další svitek pergamenu, tentokrát byl o něco milejší a dokonce se v něm objevilo slovo prosím. Bohužel i tentokrát pan Weasley stačil zasáhnout včas a předejít tak případnému neštěstí.


Další den přišel pergamen, ve kterém slovem prosím šetřeno nebylo, objevovalo se v něm také slova typu naléhavě, upřímně, žádám, důvěřuj mi a mnoho dalších nemalfoyovských slov, jeho pisatel musel být naprosto zoufalý a nebo pod vlivem matoucího lektvaru. Pan Weasley opět stačil tajné přípravy na setkání odhalit a schůzku zatrhnout.


Šestého listopadu měl pan Weasley ve své kanceláři na Ministerstvu nečekanou návštěvu, v jeho dveřích se objevila hlava Luciuse Malfoye. Jindy majestátně a aristokraticky vyhlížející muž, měl bezradný a zničený výraz, byl schlíplý a přihrblý.
„Stalo se něco?“ zeptal se konverzačně Artur.
„Bohužel ano,“ přitakal Lucius, a aniž by čekal na vyzvání, sesunul se do blízkého křesla, „můj syn se bude vdávat.“
„A neříkej?!“ rýpnul si Artur.
„Ženit,“ opravil se Lucius.
„To by si měl být, ale nad míru šťastný!“ oznámil mu.
„Má to háček, naše nevěsta je cizinka, Francouzska,“ šel s pravdou ven. „A chtěla by za svědka Harryho Pottera,“ řekl zničeně.
„Proto ty vzkazy?“ zeptal se nedůvěřivě pan Weasley.
Lucius jen kývnul hlavou.
„Jak máme vědět, že to není léčka?“ zeptal se ostře.
„Není! Na mou čest!“ vztyčil se z posledních sil Lucius.
„Neporušitelný slib by mohl být řešením, pokud Ti za to ovšem případně stojí vlastní život,“ ušklíbnul se Artur.
„Nemám jinou možnost, snad ho nikdo neoddělá,“ vzdychl a vytáhnul hůlku.
  0 komentářů
26.02.2010 18:05:18
Setkání svědků, obřad a svatební zvyk první kapitola 9.
Trvalo hodně dlouho přemluvit Harryho Pottera, aby pozvání na svatbu přeci jen přijal, a stálo mnoho úsilí vysvětlit mu, že Lucius má svůj život jistě rád a postará se o to, aby mu nikdo nezkřivil vlásek, a tak tu nakonec byl! Nervózně postával před dveřmi Malfoyovic sídla a neměl se k zaklepání, ruce byly pevně vražené v kapsách a jedna z nich křečovitě svírala hůlku. Uvnitř byla jistě už široká společnost prolezlá na kost smrtijedy, ta představa vůbec nebyla příjemná, odbojář Harry Potter sám mezi snůškou nejhorších smrtijedů, samozřejmě nesmí zapomínat na Dracovu manželku, která zjevně nevěděla, co činí, když vyjevila přání, aby jí šel za svědka, takže u ní se dalo smrtijedství s klidem vyloučit. Nakonec uznal, že tu nemůže stát věčně, a tak zaklepal.
„Pan Hérry Pot…ter,“ vyjekl roztřeseným hlasem skřítek, stejně jako kdysi Dobby.
Hloučky svatebních hostů poblíž dveří umlkly a otočily se ke dveřím.
„Šššš…“ zatřepetal Harry rukama.
„Pán si bude přát?“ zeptal se zdvořile třesoucí se skřítek. „Pán se nachází u vznešeného rodu Malfoyů!“ upozornil Harryho, aby se ujistil, že si nespletl dveře.
„To je v pořádku,“ promluvil místo Harryho Draco, „pán je na dnešek pozván.“
„Ooo…odvážný,“ vyjekl skřítek a odpelášil.
„Nazdar,“ řekl Draco Harrymu a zavřel za ním dveře, „díky, že si přišel.“
„Tvůj otec je v pěkně prekérní situaci, Malfoyi,“ řekl Harry jedovatě a hůlku stále pevně svíral v kapse, „stojí mu za to vlastní život?!“
„Myslím, že se brzy budeš mít šanci přesvědčit, co za co a komu stojí,“ odpověděl mnohoznačně.
„Áa, pan Potter,“ odpověděl Lucius s povytaženým obočím, „jsem rád, že jste nakonec dorazil.“
„Abyste nakonec nelitoval,“ prsknul Harry.
„Myslím, že rozčilovat se není na místě,“ řekl klidným aristokratickým tónem Lucius, „jsme přeci na svatbě!“
Harry do Luciuse zabodl nepěkný pohled.
„Pojď, představím Ti svou nastávající,“ pokynul mu Draco.
Harry ještě věnoval zkoumavý pohled Luciovi a potom následoval Draca.
„Dafné,“ oslovil svou snoubenku Draco.
Otočila se se širokým úsměvem na rtech: „Ano?“
„Rád bych Ti představil Tvého svědka,“ usmál se na ni Draco.
„Ach jistě, už se těším,“ odpověděla vzrušeně.
„Harry Potter,“ pokynul směrem k Harrymu, „a Dafné prozatím ještě Margaux,“ osvětlil identitu dívky vedle něj.
„Ráda Vás poznávám,“ věnovala okouzlující úsměv i Harrymu.
„Já…Vá…Vá…Vás…tak…tak…y,“ vysoukal ze sebe Harry, který přejížděl očima po jejích ladných křivkách, které zahalovaly krátké koktejlové šaty, a jejích holých štíhlých nohách, div se mu z toho nezamlžily brýle.
„Doufám, že jsem nevyvolala příliš velké faux pas, když jsem vyjevila přání mít Vás za svědka,“ strachovala se.
„Ale to…to vůbec nestojí za řeč,“ Harry odtrhl oči od jejích nohou a zahleděl se jí do očí.
Ještě, že neslintá, pomyslel si Draco.
„Vždyť jsem Ti to říkal,“ uklidňoval ji ještě její snoubenec, „pan Potter přišel rád.“
„No…to…to jistě, samozřejmě,“ řekl Harry sebevědomě.
„Já jen, že jsem od některých hostů zaslechla opak,“ pohodila hlavou a vlasy se tak jemně zhouply a polechtaly Draca v obličeji.
„Ehm,“ odkašlal si Draco, ve kterém ten pohyb ještě více umocnil očekávání na svatební noc. „Potter, chci říct pan,“ ušklíbl se, „Potter je přeci významná osobnost.“
„Slyšela jsem mnoho o Vašich úžasných skutcích,“ pravila ohromeně.
„To bezesporu,“ přitakal Harry.
„Prý jste byl velmi nadaný již jako dítě, prý jste už tehdy ovládal bezhůlkovou magii a přemohl momentálně nejobávanějšího kouzelníka,“ řekla obdivně.
„No nepřemohl jsem ho jen jednou,“ vypnul Harry hrudník, „na to první setkání mám dokonce památku.“
„Opravdu?“ podivila se. „Měla bych se jít připravit,“ oznámila a měla se k odchodu.
„Vy ji nechcete vidět?!“ vykřikl Harry ohromeně, zklamaně a důležitě zároveň.
„No, nemusím vidět všechno,“ trochu se ušklíbla. „Teď mě prosím omluvte,“ sladce se usmála a odešla.
„Eh…“ vypadlo z Harryho, který stál jako opařený.
„Dobrý den, pane Pottere,“ oslovila zkoprnělého mladého muže Narcisa, „myslím, že bych Vám měla představit druhého svědka.“
„Dobrý den, paní Malfoyová,“ pozdravil.
„Pojďte se mnou, myslím, že bude v salonu,“ vyzvala ho.
„Ano,“ opověděl a představoval si, kdo by mohl být druhým svědkem, většinou bývají svědci vybráni jako pár, pravděpodobně to tedy bude žena. Harry se usmál, byl neskutečně zvědavý. Představoval si pěknou a samozřejmě urozenou kouzelnici, ještě víc jej popichovala představa svatebního zvyku, který si některé rodiny držely a který v urozené rodině Malfoyů bude jistě samozřejmostí, a to vzájemné objetí svědků při prvním polibku novomanželů, které má být symbolikou pevného a vyrovnaného vztahu. Úsměv na jeho tváři se prohloubil.
Vešli do salonu, tam však zahlédl jen několik kouzelníků mužského pohlaví, svědkyně tedy zjevně někam odběhla.
„To je ale překvapení,“ ozval se slizký hlas za jeho zády, „sssamotný pan Potter, chlapec, který zatím přežil.“
Harry se otočil a vystavil se tak propalujícímu rudému pohledu. Zhluboka se nadechl.
„Nenamáhejte ssse, ssstejně nevíte, co byssste řekl,“ odpověděl posměšně Voldemort a odešel do vedlejší místnosti.
Harry na prázdno polkl a zaťal pěsti, takže se mu hůlka zaryla do dlaně, od chvíle, kdy překročil práh tohoto domu, ji nepustil a ani to neměl v úmyslu, teď ještě víc, když věděl, že je zde i Voldemort.
„A, támhle ho máme,“ ukázala Narcisa do salonu přibližně někam vedle krbu a vydala se za vysokou postavou, která k nim byla otočena zády, Harry ji následoval.
„Vítám Vás,“ oslovila osobu Narcisa.
„Narciso,“ otočila postava. „Rád Vás vidím, mnohokrát děkuji za pozvání,“ zaskřípala zuby, když si všimla nevlídně vyhlížejícího Harryho vedle nich, jen stěží potlačila větu ‚Co ten tu chce?!‘
„Tedy, pane Pottere, ráda bych Vám představila druhého svědka Severuse Snapea, ale myslím, že Vy dva se znáte z Bradavic, takže netřeba Vás více představovat,“ řekla s mírnou škodolibostí v hlase. „No, teď mě, prosím, omluvte, musím se věnovat hostům,“ s těmi slovy je zanechala o samotě.
„Dobrý den, profesore,“ procedil nenávistně Harry.
„Pane Pottere,“ bylo mu odpovězeno se stejným nadšením.
Harry stál, nervózně podupával nohou a v kapse žmoulal svou hůlku.
„Naše nevěsta si opravdu nemohla vybrat lépe,“ pronesl ironicky a rozhodl se opustit místnost, Harryho bez povšimnutí zanechal za sebou.


„Tedy, pane Draco Malfoyi, můžete začít,“ pokynul ženichovi kněz, jehož hlas se rozléhal v majestátních prostorách Westminster Abbey.
Draco nabídl nevěstě ruku a pomalu pronesl: „Touto rukou ulehčím Tvé starosti. Tvá číše nebude nikdy prázdná, neboť já budu Tvé víno. Touto svíčkou,“ jedna ze dvou svící na oltáři vzplála, „Ti osvětlím cestu,“ Draco vzal mezi ukazovák a palec z polštářku na oltáři drobný kroužek z bílého zlata, v němž byl zasazen drobný smaragd. „A tímto prstenem se Tě ptám, zda budeš má?“ hluboce se jí zahleděl do očí a navlékl jí prsten.
„Dafné Margaux,“ vyzval teď i nevěstu kněz.
„Touto rukou,“ Dafné vložila svou ruku do nastavené Dracovy, „ponesu Tvé strasti. Tvoje číše nebude nikdy prázdná, protože já budu Tvým vínem. Touto svíčkou,“ nyní vzplála i druhá ze svící, „Ti osvětlím cestu. A tímto prstenem se Tě ptám, zda budeš mým?“ zeptala se bez pochyby nejkrásnější žena v dohledu, oblečena do nádherných šatů od madam Malkinové s jemným smaragdovým náhrdelníkem kolem krku, a navlékla druhý z kroužků svému snoubenci na prst.
Draco se od rána nemohl dočkat, až bude pronesena věta: „Můžete políbit nevěstu,“ řekl kněz. Dracovy oči zajiskřily a rozšířily se vzrušením, chytil Dafné jednou rukou kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a přitiskl své chtivé a nedočkavé rty k těm jejím.
Harry se znechuceně podíval na Snapea, ten mu oplatil stejným jedovatým pohledem, právě přišel čas, kdy se měli obejmout.
„Páni svědci jistě vědí, co se sluší,“ popíchnul je kněz.
Navzájem se propíchli pohledy, po té aniž by se hnuli z místa, pouze natáhli ruce a s hlubokým odporem se dotkli zad toho druhého.
Dafné chvíli stála jako živá socha, než se vzpamatovala z prvotního šoku, který jí Dracova vášeň způsobila, ale co jiného také mohla čekat.
„Prosím trochu blíž, aby nám podle pověry svazek snoubenců neochladl,“ vyzval svědky kněz a usmál se.
Udělali tedy mravenčí krok k sobě.
Polibek trval poněkud déle, než bylo běžné, a tak se celou kamennou stavbou rozlehlo Narcisino mohutné: „Ehm…ehm…“
Draco se začal pomalu pouštět rtů své ženy, ta koutkem oka pohlédla na znechuceně se tvářící svědky.
Harry se Severusem si pomalu oddechli, už už se chystali od sebe odskočit, když v tom Dafné uchopila Draca za klopu fraku a ještě na okamžik si jej přidržela u sebe, takže oba svědci měli chuť vyslat na ni při nejmenším Avadu Kevadu.
Konečně se od sebe novomanželé odlepili a svědci se odtáhli jeden od druhého tak rychle, jako dva magnety otočené stejnými póly k sobě.
„Přeji Vám mnoho štěstí,“ řekl kněz a pokynul jim k odchodu, ještě se při tom usmál a mrknul na svědky.
Severus mu věnoval znechucený, vražedný obličej.
  0 komentářů
26.02.2010 18:02:01
Zvyk druhý a třetí kapitola 10.
Na svatební hostinu se přesunuli zpět na Malfoy Manor, jídelna byla upravena kouzlem tak, aby se do ní všichni přítomní vešli, a svatební tabule už byla skřítky připravena pro nesčetné množství hostů. Harry se chtěl zdržet, co možná nejkratší nutnou dobu, ale Dafné jej přemluvila, aby zůstal, což ostatně s jejím vzezřením nebylo vůbec těžké, a také mu připomněla jeho jisté společenské povinnosti jakožto svědka. Harry se tedy usadil poblíž nevěsty, jelikož s nikým jiným v místnosti se bavit nemohl a navíc místo pro svědky bylo stejně v zasedacím pořádku určeno téměř vedle místa novomanželů.
Po předkrmu začali skřítci servírovat polévku, když byly všechny talíře na svých místech, jeden ze skřítků omotal kolem novomanželů ozdobný krajkový pruh látky, aby se při společném krmení nepocintali. S menším zpožděním se objevil další skřítek se stejným kouskem látky za Harryho i Severusovou židlí.
„Novomanželé už jeden mají!“ ohradil se na něj Severus.
„Ne, pane, tenhle je pro Vás,“ trval na své neomylnosti skřítek a podíval se ze Severuse na Harryho.
„Cože?“ vyjekl Harry a upřel oči na Snapea.
„Co prosím?“ povytáhl obočí Severus a vrhnul na Harryho neskutečně vražedný pohled.
„Svatební zvyk rodiny Malfoyů,“ osvětlil nevinně skřítek a zamrkal velkýma očima.
„Ano?“ povytáhl Severus obočí.
Harry jen otevřel pusu dokořán.
Skřítek se jal oba svědky obmotávat bělostným kouskem látky, Severus se snažil urputně bránit.
„Pardon,“ ozval se Lucius jejich směrem. „Pravděpodobně jsem Vám zapomněl osvětlit další zvyk, který se drží v naší rodině už léta, a tento je stejný jako zvyk novomanželů – společná polévka,“ řekl konverzačně.
„Já myslel, že jsme přátelé,“ procedil Severus skrz zuby, „tohle si mi, Lucie, dělat nemusel!“
„Ale no tak, pane Snape, je to přeci zvyk,“ pobídl je pan Margaux.
„Vy máte štěstí, že Vás neznám,“ řekl Severus ledově jeho směrem.
Skřítek jim utáhl uzel na látce, čímž je připlácnul k sobě, oba se zatvářili znechuceně a probodli skřítka očima, takže skřítek se s hlubokou úklonou okamžitě vypařil.
„Tak do toho,“ usmála se na svědky svůdně Dafné, „my začneme.“
„Jistě,“ Draco pohotově chytil lžíci a ponořil ji do chřestové polévky.
Povzbuzen úsměvem novopečené paní Malfoyové se Harry chopil lžíce a ponořil ji do polévky tak prudce, že vystříkla z talíře ven a udělala flek na hedvábném ubruse.
„Koukám, že se míra Vaší šikovnosti vůbec nezměnila,“ pronesl jízlivě Severus a máchnutím hůlky vrátil ubrus do původního stavu.
„Váš názor mě nezajímá!“ prsknul Harry.
„Jsem si vědom, že jsem nebyl tázán!“ odvětil klidně. „Tak začneme už? Mám poměrně hlad,“ pozvedl obočí.
Harry se tvářil nasupeně a rázně vztyčil svou ruku, ve které svíral vrchovatou lžíci polévky, před Snapeův obličej, tímto pohybem však docílil, že obsah lžíce se rozprskl na cíp Severusova hábitu, který nebyl překryt ochranou látkou.
„Pane Pottere,“ pronesl neskutečně ledově a jmenovaného rozsekal na kousíčky pohledem, „laskavě mi necintejte na můj sváteční hábit!“
„Já se Vás o společné krmení neprosil! Tak si vyprošuju, abyste mi nadával!“ osopil se Harry.
„Já si ten debilní zvyk nevymyslel!“ utrhnul se na něj Severus.
„To jsme dva!“ prsknul opět jediný stoprocentní přívrženec dobra v místnosti.
„Tak se trochu snažte, není nutné tu komedii zbytečně protahovat!“ upozornil Severus, použil natolik autoritativní tón, že Harry jako poslušný student pouze přikývl.
Se zaťatými zuby, několika skvrnami, které byly v mžiku napraveny hůlkou, a spoustou narážek, urážek a sarkasmů nakonec oba svědci vyprázdnili polévkový talíř a skřítci je osvobodili od nežádané vzájemné blízkosti. Oba tím byli nad míru nadšeni, což se však nedalo říct o Dracovi, který zrušení minimální vzdálenosti několikrát odložil tím, že si poručil polévku přidat.
„A teď tanec novomanželů,“ zatleskala Narcisa, když všechny prázdné talíře po jehněčím s mátovou omáčkou zmizely ze stolu, a máchla hůlkou. Na tento povel se nástroje v rohu místnosti rozezvučely do pomalé příjemné písně.
Draco vstal a se slovy: „Smím prosit?“ vytáhl za ruku svou manželku ze židle a odváděl si ji na taneční parket.
Dafné byla poněkud vyvedena z míry a podle toho se také tvářila, kráčela však sebejistě na parket spolu se svým manželem. Tanec novomanželů byl velmi impozantní, přestože výuka tance byla u Dafné poněkud zanedbanou oblastí, Draco byl znamenitým tanečníkem, a jak je známo, pokud muž umí vést, není třeba, aby partnerka měla sebemenší znalosti, což se v tomto případě potvrdilo. Draco se s Dafné vznášel v těsném objetí, které se snažil postupně a nenápadně snižovat, na parketě a všichni přítomní na ně jen obdivně hleděli.
„Taky bych bral takovou pěknou…“ nahnul se Crabbe ke Goylovi.
„Jó…takovou jó,“ odpověděl mu společník se stejně vysokým IQ.
Dafné se po zaznění posledních tónů chtěla z Dracova sevření vymanit a usednout zpět ke stolu, Draco však šťastný, že ji svírá pevně v náručí, jí dopřál vzduch a volnost až po třetím tanci, kdy ji odvedl zpět ke stolu.
„A teď tanec svědků,“ řekla energicky Narcisa, posilněna asparágusovým vínem.
„Prosííím?“ protáhl Harry a opět zapomněl zavřít ústa.
„Hodláte mě zničit?!“ ozval se ledový hlas Severuse Snapea.
„Vůbec ne, drahý, to je zase má rodinná tradice,“ usmála se. „Víte, pocházím z Irska, respektive někde tam spočívají kořeny mého rodu, a tam je zvykem, že si svědci zatančí pořádný energický, irský taneček,“ osvětlila a na mávnutí hůlkou se ozvaly první takty hrané na dudy.
„To nemyslíte vážně?!“ řekl přidušeně Severus.
„Nikdy mě k ničemu takovému nedonutíte!“ vztyčil se Harry.
„Mluvíte, jako kdybych něco takového hodlal udělat dobrovolně,“ odpověděl mu Severus jízlivě.
„Ale tradice by se měly dodržovat!“ pohrozila mu prstem Dafné a hlasitě se rozesmála.
„Nikdy!“ ozvalo se dvojhlasně.
„Měli byssste jít tančit, když sssi nevěsssta přeje,“ozval se Voldemort, který se začínal vzniklou situací bavit.
Harry i Severus sebou trhli a polil je studený pot.
„Dobrá,“ pravil Severus bezbarvě a vydal se na parket.
Harry jej následoval. V těsném závěsu jako dva panáčci na klíček došli na parket, kde stanuli proti sobě a počali se propichovat vražednými pohledy. Harry svou hůlku stále pevně svíral v kapse a přemýšlel, jestli se má přemístit pryč. Najednou ruku z kapsy vytáhl, volnou rukou uchopil Snapea za ruku, ruku s hůlkou mu dal kolem pasu a začal s ním poskakovat v rytmu, který jim udávaly dudy, jeho pohyby však byly poněkud nejisté.
„Teď nemám nejmenších pochybností, že nejste normální,“ řekl Severus ledově a pokusil se odtáhnout. Voldemort s úsměvem na rtech svou hůlku pod stolem sklonil, takže vliv kletby Imperius ustal.
„Co…cože?“ zamrkal nechápavě, několikrát se ještě otočil se Severusem dokola a šlápl mu na nohu, „co jste se mnou udělal?“
„Já?!“ povytáhl Severus obočí, „vy jste mě vzal do kola!“
„Bravo!!!“ tleskal jim pan Margaux.
„Jste skvělý tanečníci!“ přidala se smějící se Narcisa.


„Slyšel jsem, že pracujete na nějakém výzkumu ohledně lektvarů,“ oslovil po krájení dortu Severus nevěstu, která právě cucala svou oblíbenou pralinku.
„Ano,“ přitakala vesele, pralinku rozkousla a spolkla. „Bohužel však nemám dostatečné vzdělání, chtěla jsem nastoupit k učednictví do Bradavic, ale to je,“ hlas jí posmutněl, „momentálně nemožné.“
„Jistě,“ souhlasil nevzrušeně, „pokud byste měla zájem, mohu Vám nabídnout soukromé lekce, lektvary se zabývám již od té chvíle, co jsem se stal studentem na škole čar a kouzel.“
„To by bylo báječné,“ souhlasila s neskrývaným zájmem.
„Bohužel nepůjde to hned,“ krátce se odmlčel. „Odjíždím totiž,“ opět krátká odmlka, po které následovalo znechucené, „do Švédska.“
Dafné jen kývla.
„Pracovně…samozřejmě,“ dodal rychle.
„Nespěchám, budu ráda, že se mě někdo ujme,“ usmála se, „kdy se vrátíte?“
„To bohužel netuším,“ řekl opět znechuceně, „ale dám Vám vědět.“
„Děkuji…“
„A teď rozbalování svatebních darů,“ zatleskala dnes již po několikáté Narcisa.
„Omluvte mě,“ usmála se Dafné a odešla za svým manželem.
  0 komentářů
26.02.2010 17:57:51
Svatební dary a zvyk čtvrtý kapitola 11.
Novomanželé stáli u stolu, který byl pokryt dárky různých velikostí i tvarů v barevných papírech.
„Tohle budeme rozbalovat ještě nejmíň týden,“ zavtipkoval Draco.
Nevěsta se usmála a pokývala hlavou: „A nebo můžeme zneužít domácí skřítky!“
„To by taky bylo řešení,“ přiznal.
„Ale myslím, že se momentálně vyžaduje, abychom rozbalovali osobně,“ dovtípila se.
„Tak jdeme na to?“
„Jo,“ znovu ho obdařila veselým úsměvem a natáhla se pro nejbližší krabičku. Uvnitř balíčku obaleného do tmavě modrého papíru byl ukryt vcelku neobvyklý dar, jednalo se o velmi vzácný druh leknínu, ze kterého se dala získat šťáva do mnoha lektvarů, z čehož byla Dafné unesena. Draco si vybral o něco větší balíček, který byl zabalen do červeného papíru a převázaný zlatou stuhou, nebylo tedy pochyb o tom, kdo jej novomanželům daroval. O to víc byl Draco překvapen, že také Potter se rozhodl něco mu přinést, usoudil ale, že v tom jistě bude mít prsty Grangerová, jeho překvapení zesílilo, když pod lesklým papírem našel malé koště nejnovějšího modelu a maličkou zlatonku, oboje určeno pro budoucího malého Malfoye.
„Díky, Pottre,“ řekl uznale.
„Je to pěkné a nápadité,“ zčervenala nevěsta sundavajíc stuhu z miniaturního balíčku. Uvnitř nalezla malou křišťálovou lahvičku se sytě rudým vazkým obsahem, byl na ní nalepen štítek s nápisem Odvar lásky. Usmála se, potom vzhlédla, věnovala jeden úsměv Snapeovi a položila lahvičku k ostatním rozbaleným darům. Bylo od něj velmi milé a prozíravé darovat novomanželům, jejich sňatek byl dohodnut něco takového, ona sama lektvar však rozhodně nehodlala použít a pochyboval o tom, že Draco by něco takového potřeboval. Po té následovalo mnoho typických tendenčních a neoriginálních darů, jako tři luxusní svícny, stejná pouzdra na hůlky s vyšitými monogramy, ozdobné kouzelné sošky a mnoho dalších.
Když zbyl na stole poslední dárek v tmavě zeleném papíře se stužkou stejné barvy, rozhodly se jej rozbalit společně. Uvnitř se skrývala velká zelená čajová konvice s mnoha poměrně velkými zelenými šálky, čajník i šálky měli na oušku vždy tři ozdobné smaragdy, byla to opravdu luxusní sada, na kterou všichni přítomní obdivně hleděli, a dlouho jim trvalo, než se vynadívali. Tento dar nevěnoval novomanželům nikdo jiný, než lord Voldemort. Bohužel původně měl pro ně mnohem lepší dárek, byl si jist, že správná smrtijedská svatba, i když nevěsta nepatřila mezi smrtijedy – pro Voldemorta jen zatím – se neobejde bez nějakého toho mučení, takže ráno pověřil Crabba s Goylem, aby obstarali nějaký dostatečně vhodný mudlovský objekt. Bohužel pro Voldemorta, ale bohudík pro všechny přítomné, kteří mučení neholdovali, Crabbe s Goylem stihli objekt umučit dříve, než mohl být předán novomanželům, takže Voldemort byl nucen improvizovat.


Po rozbalování dárků, několika tancích a další zábavě se podávala večeře. Vzhledem k tomu, že již padla tma, se Draco nemohl dočkat okamžiku, kdy bude polední host přemístěn či odletaxován, a on tak bude moci konečně strávit se svou ženou vytouženou svatební noc. Večeře proběhla bez jakýchkoliv komplikací, zjevně z toho důvodu, že nevyžadovala žádné další tradiční zvyky, takže si oba svědci oddechli, že veškeré společné aktivity jsou již za nimi. Atmosféra se začínala spolu s množstvím vypitého vína odlehčovat, dokonce i Pán zla už vyprazdňoval několikátou sklenku a začínal se usmívat, bohužel pohled na jeho úsměv, který nemohl vypadat jinak než zlověstně, v kombinaci s rudýma očima, nebyl nic příjemného.
Harry si všiml, že nevěsta se z místnosti přesunula do zahrady, a tak se rozhodl, že si s ní půjde ještě promluvit, než se přemístí zpět na Grimuldovo náměstí. Jediná možná cesta byla kolem Voldemorta, rozhodl se proto projít co nejrychleji to jen bude možné. Zhruba dvě židle od Voldemorta mu však cestu kdosi zahradil a on musel počkat, než bude moci projít. Tuto situaci chvíli pozoroval poměrně opilý Voldemort, který se najednou vztyčil a vykřikl: „On mě bude chtít zassse zabít!“
Harry vykulil oči a spolu s celou místností zíral na Voldemorta, který se opileckým během, kolébal zhruba do středu místnosti, kde byl taneční parket.
„Ale ne,“ řekl Harry, jehož slova však zanikla v hluku způsobeném odsouvajícími se židlemi, to jak smrtijedi vytvářeli okolo Harryho a Voldemorta kruh.
„Opět ssse hodláte přesssvědčit, že máte víc štěssstí, než Já?!“ zeptal se Voldemort s vytaženou hůlkou a chichotal se vlivem alkoholu.
„Vy jedna kreaturo!“ v Harrym se zdvihla všechny pýcha. „Za všechny skutky teď zaplatíte!“ Harry si byl vědom své jediné výhody – střízlivosti, protože považoval za riskantní na této akci pít cokoliv jiného než vodu.
„Ooo,“ zasmál se Voldemort, tentokrát se do jeho hlasu vmísil i chlad, „pan odvážný!“
„Tak a dost!“ zahřměl rázně Lucius, který se z ničeho nic objevil vedle Harryho, „to by stačilo! Nejsem kočka! Život mám jen jeden!“
„Luciusssi,“ oslovil jej vlídně Voldemort, ze kterého šel strach, „jsssi můj velmi věrný ssslužebník, cením si Tvého života, takže tady pana Pottera zabiji při jiné příležitosti.“
„Děkuji, pane,“ uklonil se Lucius.
Smrtijedi začali zklamaně opouštět utvořený kroužek.
„Ale já…!“ zablýsklo Harrymu zlostně v očích.
Všichni smrtijedi opět ztuhli a otočili se zpět.
„Se budete nadále chovat jako náš svatební host a svědek!“ zpražil jej Lucius.
Celé kolečko se teď už sklesle rozešlo.
Kolem desáté večerní se někteří hosté začali přemisťovat domů, jiní vstupovali do krbů, kde je pohlcovali zelené plameny. Po přemístění několika hostů se Harry rozhodl, že také odejde, přeci jen den byl už dost vyčerpávající, až tohle bude všem vyprávět… Vydal se rozloučit s novomanželi a popřát jim mnoho štěstí, tak jak se na svatbách dělává, k jeho nelibosti se s nimi zrovna bavil Snape, tak s kyselým obličejem čekal, až ten křivák odejde. Bohužel se stalo něco, co nepředpokládal. Zrovna kolem něj procházela Narcisa, když si ho všimla, pokynula mu, aby ji následoval, k jeho překvapení se zastavila vedle novomanželů diskutujících se Severusem.
„Ještě jsem Vám neosvětlila poslední rodinný zvyk,“ usmála se na svědky.
„Co, prosím?“ zeptal se Severus zabodnuvší oči do Harryho.
„Jistě,“ usmála se vesele Narcisa.
„Ten už je poslední,“ položil ruku na rameno Severusovi Lucius.
„To nevím, jestli mě uklidňuje,“ odpověděl mu přítel jízlivě.
„Jedná se o hlídání soukromí svatební noci, svědci musí zajistit novomanželům soukromí, takže hlídají jejich pokoj a přenocují na prahu, aby je nikdo nerušil,“ sdělila vesele.
„Víte, všechny svatební zvyky vychází z toho, že svědci bývají povětšinou opačného pohlaví, tedy snaží se přispět k jejich…co možná největšímu sblížení,“ osvětlil Lucius.
„To mě opět neuklidnilo!“ sdělil ledově Severus.


Když za Dafné a Dracem zaklaply dveře jejich ložnice, po té co svědkům popřáli pěknou noc, probodli se Harry se Severusem vražednými pohledy a pak se posadili každý na jeden opačný roh karimatky, která jim byla Narcisou vykouzlena. S vražednými pohledy seděli mlčky zhruba dvě hodiny, než je začal přemáhat spánek. Klimbali tak dlouho, až se oba v polospánku položili na karimatku, Harry měl však vlivem dnešních událostí noční můru, takže sebou škubal a nevědomky vystrkával Snapea na studenou kamennou podlahu.
„Pane Pottere,“ oslovil jej ledově vzbudivší se Severus, „ležíte na mé polovině karimatky!“
Harry byl okamžitě vzhůru a pohotová odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Si na tom prahu spěte sám! Tlačí mě to do páteře!“
„No to je mi, ale překvapení! Vy máte nějakou páteř?“ otázal se Severus jízlivě s vysoko pozvednutým obočím.
„Rozhodně znatelnější než vy!“ odfrknul si Harry.
„Mimochodem na té karimatce bych měl ležet já!“ poznamenal Severus.
„A to jako proč?!“ prsknul Harry.
„Já jsem starší!“ osvětlil, „a Vy byste mi jakožto mladší měl dát přednost.“
„Já jsem dříve v abecedě!“ Harry se rozhodl nevzdat.
„To je sice možné, ale já mám vyšší akademický titul,“ řekl pomalu Severus se stále zdviženým obočím, „a krom toho…jsem mnohem lepší kouzelník!“
„Já ale rozhodně nejsem zasranej smrtijed!“ nevzdával se Harry, který byl rudý vzteky.
„O to hůř,“ konstatoval ledově. „Vaše nevěsta si jednoho vzala a nacházíte se na smrtijedské svatbě ve smrtijedském domě,“ upozornil jej, „a krom toho…já jsem zasranej jenom Smrtijed, za to Vy jste zasranej člověk, což jste podědil po otci!“
„Můj otec!“ zafuněl Harry. „Neopovažujte se tak mluvit o mém otci!“ zakřičel a namířil mu hůlku mezi oči.
„Děje se něco, pánové?!“ v otevřených dveřích se zjevila Dracova hlava, která se tvářila nad míru rozladěně.
Oba se zatvářili vyděšeně, pohoršeně i naštvaně a Draco za sebou zase zabouchnul dveře.
V tuto chvíli byli pouze dva lidé, kteří znali pravý důvod Dracova rozladění, který rozhodně nespočíval v hlasité roztržce mezi Dracovým odvěkým nepřítelem a jeho bývalým profesorem. Těmi osobami byli Draco a Dafné. Když totiž popřáli svědkům pěknou noc a zavřely za sebou dveře do své ložnice, Dafné se omluvila, vklouzla do koupelny a převlékla se ze svatebních šatů do krajkové noční košilky, Draco se s přílišným oblečením neobtěžoval, a tak se svléknul úplně a schoval se pod peřinu, ze které mu trčela jen blonďatá hlava. Dafné vyšla z koupelny, oproti Dracovým očekáváním však nezamířila na společné lože, ale na sofa nacházející se vedle krbu. Draco se pokusil zaprotestovat, ale ona mu jen s mávnutím ruky sdělila, že jí postel přenechávat nemusí, že sofa bude jistě stejně pohodlné. Draco nechápal, a tak se prostě tupě, mozek měl zastřen touhou, zeptal: „Co svatební noc?“
„Myslím, že nejdříve bychom se měli lépe poznat, drahoušku,“ odzbrojila jej milým úsměvem, vykouzlila si přikrývku a polštář, do kterých bez dalších slov ulehla.
  0 komentářů
26.02.2010 17:55:33
Mohla bys na chvíli? kapitola 12.
„Hermiono!“ vykřikla Giny a šálek čaje, ze kterého pila, se pádem na podlahu roztříštil.
„Giny, omlouvám se,“ špitla Hermiona a pohybem hůlky způsobenou nehodu napravila.
„Vyděsila si mě,“ přiznala se rusovláska a posadila se zpět do křesla.
„Promiň, nechtěla jsem,“ usmála se Hermiona, vystoupila z krbu a posadila se do křesla naproti Giny.
„Děje se něco?“ zeptala se Giny starostlivě.
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Není ti nic? Jsi v pořádku?“ strachovala se.
Další zavrtění hlavou.
„Chceš taky čaj?“
„Dám si,“ přikývla Hermiona.
Giny vykouzlila druhý šálek a nalila do něj tekutinu, ze které stoupaly obláčky voňavé páry, a podala jej Hermioně.
„Děkuju,“ Hermiona zálibně přivoněla k šálku.
Chvíli ne sebe mlčky hleděly a Hermiona vdechovala aroma černého čaje, s každým vdechnutím vypadala uvolněnější a uvolněnější, její tělo se pomalu uvolňovalo a rysy v tváři povolovaly, byl to neskutečně zvláštní pohled, Giny teď připadalo, že její kamarádka je mnohem mladší, než když stála v krbu.
„Co…co Ron?“ položila Hermiona otázku, která jí ležela na srdci nejvíc.
Giny pokrčila rameny: „Nevím…nesvěřuje se mi.“
„Aha,“ Hermionina ústa se protáhla do rovné čáry.
„Od té doby, co si tu byla posledně, o Tobě nemluví,“ přiznala.
„Já vím, že je to těžké,“ vzdychla Hermiona.
„Kdo jiný by to měl vědět líp, než zrovna Ty?“ Giny položila svou ruku na její, „on se s tím vyrovná, chce to čas.“
„Já vím,“ sklopila hlavu. „Jen…hrozně mě to mrzí…“ vzlykla, ale slzy, které se jí draly do očí, zadržela, „a co Harry?“ změnila téma rozhovoru, to předešlé začínalo být příliš bolestné.
„Myslím, že ten už se s tím vyrovnal,“ usmála se Giny, „neřekla bych sice, že to pochopil, ale vyrovnal se s tím.“
Hermiona se krátce zasmála: „Typický Harry.“
„To tedy…ano,“ přitakala Giny s úsměvem.
„Giny…?“ ozval se na chodbě hlas.
„Tady jsem,“ zvolala zrzka, „v obýváku!“
„Giny, prosím Tě, potřeboval bych…“ Harry se zastavil na prahu dveří.
Hermiona se zatvářila trochu poplašeně, bála se, co se bude dít.
„Hermiono!“ zvolal chlapec a rozběhl se k ní. „Tak rád Tě vidím, začínal jsem se o Tebe bát,“ před jejím křeslem padnul na kolena a objal ji, „vůbec jsi nám nenapsala.“
„Nemohla jsem, Harry,“ řekla usměvavá kudrnatá dívka, které spadl jeden z kamenů ze srdce, „nešlo to, opravdu.“
„Hlavně, že si ještě pořád celá,“ usmál se a zvedl se na nohy.
„Jaký byla svatba u Malfoyových?“ zeptala se s neskrývanou zvědavostí.
„Už jsem to vyprávěl nejmíň stokrát, ale Tobě to zopakuju,“ usmál se.
„To bych ráda,“ oplatila mu úsměv, cítila se mnohem lépe, konečně jí připadalo, že zase patří mezi ně.
Harry horlivě vyprávěl svou samozřejmě poněkud upravenější verzi celého příběhu, nevynechal spoustu znechucených úšklebků, při každé zmínce o Snapeovi a když došlo na historku s opilým Voldemortem, Hermiona se rozesmála na celé kolo.
„A pak si představ,“ vyprávěl nadšeně Harry, „že…no řekla bys, že vždycky je všechno do třetice, ne?“
Hermiona přitakala.
„Tak Malfoyovi mají ty zvyky čtyři!“ řekl znechuceně.
„A jaký je ten čtvrtý?“ úsměv na její tváři se ještě prohloubil.
„Musel jsem se Snapeem hlídat dveře novomanželů, aby je nikdo nerušil, a děsně jsme se tam pohádali a asi by došlo na souboj,“ vypínal hruď Harry, „protože ten hajzl urážel mýho tátu! Ale zarazil to celý Malfoy, kterej vylezl ze dveří polonahej a děsně naštvaně nás sjel.“
„No páni! A který z těch zvyků Ti přišel nejhorší?“ zajímalo Hermionu.
„Ten první, musel jsem ho obejmout!“ Harry si div neodplivl, „dovedeš si představit…“
„Harry…?“ ozvalo se z chodby. „Hermiono???“ Ron stál ve dveřích s otevřenou pusou.
„Ahoj,“ pípla a sklopila zrak, veselí bylo náhle ten tam.
„A…ahoj,“ odpověděl.
„Co se děje, Rone?“ zajímal se Harry.
„Nic důležitého,“ zavrtěl hlavou.
„No…moment! A co vlastně Tvoje svatba, Hermiono?!“ vzpomněla si Giny.
„Už…už pro…běhla?“ zeptal se Ron přiškrceně.
Hermiona kývla, na nic jiného se nezmohla.
„A jaké to bylo?“ zeptala se Giny zvědavě.
„Docela to šlo,“ přiznala Hermiona.
„Doufám, že Tě Snape moc neoslintával!“ rozlítil se Harry.
„Harry!“ okřikla ho Giny, „zrovna do tohohle Ti nic není!“
„Děkuju…“ usmála se smutně Hermiona.
„A jinak?“ snažila se navázat Giny.
„Bylo to celkem fajn, řekněme nad očekávání,“ přiznala.
„A…nelituješ toho?“ zeptala se rusovláska opatrně.
Hermiona zavrtěla hlavou: „Jednou jsem se rozhodla.“
„Já vím,“ pohladila ji Giny po ruce.
„Jsem ráda, že Vás mám,“ usmála se Hermiona, „s Vámi to bude mnohem jednodušší.“
„Můžeš sem kdykoliv přijít,“ ujistil ji Harry, „kdyby Ti ten všivák cokoliv…“
„Harry…“ zvýšila hlas Giny.
„No co?! Je to pravda!“ bránil se.
„Harry Pottere! To stačí, své názory si nech stranou!“ okřikla ho.
Zatvářil se ublíženě, nic méně už nepokračoval.
Hermiona věnovala své přítelkyni vděčný pohled.
„Hermiono…?“ ozval se Ron.
V Giny to hrklo.
„Ano…?“ zeptala se oslovená opatrně.
„Já…mohla bys…na chvíli?“ vykoktal ze sebe.
„Dobře,“ souhlasila s velkými obavami.


Hermiona rozpačitě následoval Rona ven z obývacího pokoje až do zahrady, kde se posadili na lavičku.


„Nevíš, co má za lubem?“ zeptala se Giny starostlivě.
„Vůbec nemám tušení,“ odpověděl Harry.
„Snad nic nevyvede,“ Giny si nervózně okusovala nehty.
„Giny…“ okřikl ji Harry.
„Promiň,“ provinile stáhla ruku za záda, „jsem nervózní!“
„To bude v pořádku,“ uklidňoval ji, „mám dojem, že už se s tím srovnal.“
„O to hůř, co vymyslel!“ vzdychla Giny, která svého bratra dobře znala.


„Hermiono…“ začal Ron, který v ruce cosi žmoulal.
„Ano?“ neodvažovala se na něj podívat, bála se.
„Víš…já přemýšlel jsem…“
Překvapeně zamrkala, ale nechala svůj zrak upřený na trsu trávy.
„Uvědomil jsem si, že jsi to neudělala schválně…“
No sláva, to to trvalo! pomyslela si Hermiona.
„A že to bude asi…těžké…“
Hermiona vzdychla.
„Já…chtěl bych…“ v jedné ruce stále něco žmoulal a druhou chytil její dlaň.
Překvapeně na něj pohlédla.
„Chtěl bych,“ odložil to cosi, co žmoulal v druhé ruce, a začal jí hladit po prstech ruky, kterou svíral, „chtěl bych být s Tebou…“
„Ano?“ zeptala se, „a co to znamená? Jak to mám chápat?“


„Giny, myslím, že bys ho neměla tolik podceňovat,“ zvážněl Harry.
„Já ho nepodceňuju!“ řekla důrazně.
„Řekl bych, že trochu přeci jen…“ zamyslel se. „Víš…“ jeho slova přehlušilo praskání v krbu, jehož plameny zezelenaly.
„Dobrý den, profesore,“ pozdravila Giny.
„Slečno Weasleyová,“ odpověděl Snape, pak se zadíval na Harryho, „pane Pottere?!“
„Dobrý…“ procedil skrz zuby.
„Je tu Remus?“ otázal se věcně.
„Ve své pracovně,“ odpověděla Giny.
„Děkuji Vám, slečno,“ poslední slovo zdůraznil, zabodl oči do Harryho a odešel.
„Co ten tu chce?!“ prsknul Harry.
„Nevím,“ odpověděla s milým úsměvem Giny.


„Severusi, co Tě sem přivádí?“ zeptal se Remus překvapeně.
„Mám nějaké informace,“ začal Snape.
„Povídej,“ vyzval ho.
„Pán zla se chystá napadnout příští týden nemocnici svatého Munga,“ oznámil.
„A kdy?“
„To bohužel nevím,“ přiznal.
„Aha,“ Remus měl opět ten nepříjemný pocit, že se nedozvídá celou pravdu, Severus přeci musí znát přesné datum!
„Koukám, že slečna,“ poslední slovo zdůraznil, „Grangerová je tady,“ z okna sledoval dvojici na zahradní lavičce.
„Jistě, před chvílí přišla na návštěvu,“ osvětlil Remus, který se o její přítomnosti dozvěděl od Dobyho.
„Samozřejmě,“ Snape si založil ruce na prsa. „Ze Švédska,“ vyslovil s velkou nechutí.
„Severusi?“ zeptal se obezřetně.
„A dokonce je tu se svým milencem,“ ušklíbl se, „jistě se jí musí stýskat!“
„Severusi?“ zkusil to Remus znovu, když na poprvé oslovený nezareagoval.
„Ano?“ povytáhl obočí a dál sledoval pár z okna.
„Mohu se zeptat? Co máš proti Švédsku?“
„Proti Švédsku?!“ zopakoval, zamračil se a zatvářil znechuceně.
„Ano…“ pobídnul ho Remus.
Severus se dlouze zahleděl z okna.
„Losy!“ vyhrknul, „nesnáším losy!“
„Prosím?“ necápal vlkodlak.
„Jsou takový…hnědý…chlupatý…mají kudrnatou…srst…a jsou drzí!“ zatvářil se kysele, potom odtrhnul svůj zrak od okna a prudce se otočil. „Už půjdu! Měj se hezky,“ procedil skrz zuby, a aniž by čekal na odpověď, vyrazil ven ze dveří, kde se přerazil o Harryho.
„Jistě! Celý otec!“ řekl jízlivě Snape, a než by vážil dlouho cestu ke krbu a musel tak s tímto stvořením sdílet jeden prostor, raději se přemístil.
„Slyšela jsi to!“ ohradil se na Giny.
„Ano slyšela, nesmíš si to tolik brát,“ poplácala ho po zádech.
„To jsem nemyslel!“ zamračil se.
„No poslouchal si za dveřmi, patří Ti to,“ pokrčila rameny a pohladila mu pomalu natékající bouli na čele.
„Já myslím to, o čem se bavili!“ osopil se na ni.
Poplašeně stáhla ruku a koukala na něj.
„Ten hajzl má doma Hermionu a určitě se k ní nechová hezky!“ zaťal pěsti a začínal rudnout v obličeji.
„Harry, nezačínej zase,“ řekla unaveně.
„Já to tak prostě nenechám!“


Ron se poškrábal na hlavě.
„Jak si to mám vyložit, Rone?“ naléhala Hermiona.
„Víš…já…je mi jasné, že nemusíme být manželé, abychom mohli,“ odmlčel se, aby se nadechnul, „chci říct, že můžeme být spolu, i když budeš bydlet s tím…smrtijedem.“
„Cože?“ překvapeně zamrkala a vymanila svou ruku z jeho sevření.
„Chtěl bych, abychom byli spolu,“ zahleděl se jí hluboce do očí, „tak jako předtím.“
„Rone…“
Sevřel ji v náručí a pokusil se ji políbit, jeho oči plály vzrušením a zároveň žadonily, aby ho neodmítala, aby zůstala a byla jeho, tady a hned teď. Ty oči byly plné naděje a jeho mozek si Hermionino zavrtění vyložil tak, že nechal ruku vklouznout pod její blůzku, rty byly sotva deset centimetrů od těch jejich, smyslně nasál její vůni, která ho omámila, zavřel oči a ústa pootevřel ještě o něco víc.
„Rone!“ zacloumala s ním Hermiona a škubla sebou tak prudce, že se z jeho náruče konečně osvobodila.
„Co…co se děje, Hermi?“ nechápal zrzek, který se pomalu probouzel zpět do reálného světa.
„To…“ hlas se jí zlomil, „to nejde!“
„Proč ne?“ chtěl vědět. „Vždyť láska nezávisí na manželství, teď už to vím! Můžeme být spolu, se vším Ti pomůžu, budu u Tebe, chci být s Tebou!“ zaškemral.
„Ronalde,“ vzdychla, „neděláš mi to vůbec jednoduché.“
„Je to přeci tak jednoduché! Budeme tu spolu, vždycky za mnou přijdeš a budeme…tu spolu a potom půjdeš…domů,“ vysvětlil s nadějí v hlase.
„Ronalde Weasley! Já nejsem jenom holka do postele!“ zakřičela, věnovala mu znechucený pohled, potom odešla a zanechala tam zcela konsternovaného Rona samotného.
  0 komentářů
26.02.2010 17:52:37
Svatební cesta(první část) kapitola 13.
Draco s Dafné oděnou v lehkých a téměř průhledných letních šatičkách, se přemístili na Pungume Island na Zanzibaru. Dafné nasála vůni oceánu, slunce, koření a exotiky, kterými byl vzduch prosycen.
„Je tu krásně,“ vydechla nadšeně.
Draco se usmál, byl rád, že své manželce udělal radost.
„Kam teď?“ zeptala se zvědavě, nohu zabořila do jemného písku, který jí polechtal mezi prsty, a rozhlédla se. Po jejich levé straně moře olizovalo teplý písek, na straně pravé se táhnul rozsáhlý vegetační porost, který se tyčil i před nimi, protínal jej však úzký pruh písku, který pokračoval ještě několik metrů, než jej opět vystřídaly stromy.
„Rovnou za nosem,“ usmál se, „uvidíš.“
„Dobře,“ pokrčila s úsměvem rameny a vyrazila vstříc úzkému písčitému pruhu, Draco šel několik kroků za ní. Jaké však bylo její překvapení, když zjistila, že stromy nepokračují přímo podél tohoto pruhu, ale že se pláž naopak na úkor palem a jiných stromů rozšiřuje. Stála tedy ve spodní části písčité podkovy, která byla ze všech stran obklopena stromy, v její horní třetině těsně vedle palmového hájku se nacházel krásný letní dům, působil vcelku nenápadně, skromně a krásně zapadal do kontextu celé scenérie. Dafné stanula na místě a kochala se tím pohledem.
„To je…nádhera,“ rozplývala se.
„Jsem rád, že se Ti to tu líbí,“ usmál se Draco a pohladil ji po zádech.
„A jaké je to asi vevnitř?“ věnovala mu zvědavý úsměv.
„Podívej se sama,“ vyzval ji, „ale také jsem zvědavý.“
„Tak půjdeme spolu,“ usmála se a učinila další vstřícné gesto tím, že ho vzala za ruku.
„Tak…j…o,“ zakoktal se, ale to už jej Dafné táhla teplým pískem k domu.
Společně vystoupali nutné dva chody a stanuli přede dveřmi na malé dřevěné plošince.
„Mám klepat?“ zeptala se a naklonila se, jestli nezahlédne něco ve velkém skleněném okně, které bylo hned vedle dveří, tedy celou spodní část domu pokrývala ohromná okna.
„Nevím,“ přiznal Draco. „Zkus to!“ vyzval ji a opět pohladil po zádech, nemohl odolat, alespoň letmému dotyku.
Dafné natáhla ruku, připravena zaklepat, když však klouby jejích prstů byly vzdáleny několik centimetrů od ebenového dřeva, dveře se samy otevřely a v nich stanul gin.
„Dobrý den, novomanželé Malfoyovi?“ zeptal se s úsměvem.
„Ano,“ odpověděl pyšně Draco a zahleděl se na svou ženu.
„Račte dál,“ pokynul jim dovnitř, „jmenuji se Gin a budu zde vaším služebníkem. Přejete si provést po domě?“
„Samozřejmě,“ Dafné hořela zvědavostí.
„Dobrá,“ poodstoupil, aby jeho velká postava nezavazela ve výhledu. „Zde se nacházíme ve spodní části domu, kde nejsou žádné místnosti, jedinou pomyslnou stěnou je těchto několik fíkusů.“ Stáli zády ke vchodovým dveřím, po jejich levé straně byl dřevěný dobře vybavený bar se dvěma barovými stoličkami, vedle něj potom velká rohová pohovka se spoustou barevných polštářů a malým konferenčním stolečkem, za ní se už tyčila zeď protkaná okny, která poskytovala pohled do stínu bující vegetace. Velkou část podlahy pokrývala ohromná vířivka, která byla situována částečně do levého zadního rohu domu, vedle ní byla vystavěna ona fíkusová stěna, o které gin mluvil, z její druhé strany v pravém zadním rohu stálo nablýskané černé křídlo, Dafné v tu chvíli zalitovala, že neumí hrát. Pak už následoval jen kulatý jídelní stůl a schody do prvního patra.
„Jak jste si asi všimli, není zde kuchyň, to proto, že Vy ji potřebovat nebudete,“ usmál se a vrhnul šibalský úsměv na Draca. „Ve sklepě mám svůj skromný příbytek já, spolu s kuchyní a vším, co bych mohl potřebovat,“ vysvětlil.
„Je to tu krásné,“ vzdychla Dafné, která stála zády k Dracovi a ginovi, a hleděla jedním z oken na moře.
„Mohu Vás pozvat ještě nahoru, madam?“ zeptal se.
„Samozřejmě, hořím zvědavostí,“ usmála se a spolu se svým manželem následovala éterickou vznášející se bytost po schodech nahoru. Stejně, jako ve spodní části, byly i v prvním patře zdi pokryty jedním oknem vedle druhého. Gin otevřel dveře naproti schodům: „Zde je koupelna.“ Naskytl se jim pohled na ohromnou tmavě modrou vanu a ostatní sociální zařízení ve stejné barvě, celou místnost doplňoval střapatý huňatý kobereček. Gin dveře zase zavřel a pokynul jim, aby vstoupili do druhé místnosti, která volně navazovala na malou chodbičku.
„A teď to nejlepší,“ mrknul na Draca, „Vaše ložnice.“ Místnosti vévodila jak jinak než obří postel se dvěma polštáři a jednou velkou dekou, vedle ní byl středně velký pohodlně vyhlížející psací stůl, kdyby snad novomanželé náhodou potřebovali něco napsat, a podél stěny sousedící s koupelnou – jediné bez velkých oken, byl prostorný šatník a krb, který samozřejmě v kouzelnickém domě nemohl chybět.
„Již, jsem Vám vybalil zavazadla, která přišla včera letaxovou poštou,“ oznámil jim, „chcete se podívat na terasu?“
„Terasu?“ podivila se Dafné.
„Jistě,“ přitakal gin a mávnutím ruky rozhrnul závěs, který pokrýval poslední stěnu, odhalil tak prosklenou stěnu se vstupem na terasu, která měla výhled přímo na moře. „Je situovaná na západ, takže jistě oceníte pohled na západ slunce,“ obeznámil.
„To je opravdu krásné,“ usmála se Dafné a vytáhla z malé kabelky pouzdro se svými oblíbenými pralinkami.
„Divím se, že máš, tak krásnou postavu, když pořád baštíš ty pralinky,“ rýpnul si Draco a přejel prstem po kontuře jejího boku, když projížděl kolem ňader, poměrně znatelně se zachvěl.
„Když oni jsou tak výborné,“ usmála se na něj, důvodem úsměvu byl spíše Dracův záchvěv a skousnutí spodního rtu, než vzniklá debata.
„S tím souhlasím,“ přitakal, slova: ‚Znal bych něco lepšího!‘ a lišácký úsměv spolknul.
„Nechám vás o samotě, kdykoliv budete něco potřebovat, stačí zavolat,“ Gin ještě věnoval povzbudivý úsměv Dracovi a zmizel.
„A co budeme dělat teď?“ usmála se Dafné a trochu šibalsky zamrkala.
Draco naprázdno polknul.
S nadějí v hlase, že vybrané místo splnilo účel, řekl: „Cokoliv budeš chtít.“
„Opravdu?“ řekla podezíravě.
Naděje z Dracova obličeje zmizela. Myslím, že půjdu onanovat do koupelny, prolétlo mu hlavou.
„Tak jdeme prozkoumat terén,“ usmála se, chytla ho za ruku, táhla po schodech dolů a ven z domu.
Protestovat nestihl, ani se jinak vyjádřit, jen se nechal táhnout za sebou. Důležité však bylo, že se mu vzniklá situace poměrně líbila, jeho manželka byl šťastná a líbilo se jí tu víc, než čekal a to se počítá! Co víc si mohl přát? Tedy samozřejmě, že si mohl přát víc a taky si to přál téměř nepřetržitě, ale čím větší radost jí udělá, tím dřív…Blaženě se usmíval a nohy ho samotného nesly směrem, kterým určovala Dafné.
Dafné zamířila přímo k prvním stromům bujného porostu, nejevila vůbec žádné známky sebemenších obav a statečně se prodírala velkými listy i nízkým křovím a vším dalším, co jí zavazelo v cestě.
„Podívej,“ zastavil jí najednou Draco škubnutím za ruku, když se rozkoukal a zanalyzoval, co se s ním posledních pár minut dělo.
„Ano?“ stanula na místě, jen co získala zpět stabilitu.
„Támhle,“ natáhl ruku směrem, odkud se ozývaly zajímavé zvuky.
„Kde?“ natahovala se.
„Tam,“ přitáhl si ji k sobě a volnou rukou stále ukazoval na místo, odkud zvuk vycházel.
„Já pořád nic nevidím,“ vzdychla, ale ptačí zpěv, který slyšela, vyvolával v jejím mozku jeden obrázek za druhým, její fantazie pracovala na plné obrátky.
„Tam, ten malý barevný,“ Draco se sehnul, aby měl svou hlavu v úrovni té její, svou tvář tak otřel o její, zachvěl se, na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl.
„Já za to opravdu nemůžu, nic nevidím,“ řekla smutně, „jsem malá.“
„To vidím,“ přiznal, když se podíval z jejího pohledu.
„Ale krásně zpívá,“ usmála se.
„Počkej, mám nápad,“ zazářily mu oči.
„Jaký?“
„Nadzdvihnu Tě,“ řekl opatrně. „Pokud ovšem chceš,“ dodal rychle.
„Tak dobře,“ souhlasila. Chytil ji kolem pasu, co nejpevněji mohl, ospravedlnil se tím, že se bojí, aby se mu nevysmekla a neublížila si. Svou hlavu zabořil do jejích jemných vlasů a nasál omamnou vůni, zatočila se mu hlava, raději zavřel oči a chytil ji ještě pevněji. Srdce se mu rozbušilo tak rychle, že jej musela cítit.
„Tan je krásný,“ vzdychla Dafné, když papouška spatřila.
„Cože?“ zašeptal zastřeným hlasem Draco, všemi smysly se bránil návratu zpět do reality, zhluboka se nadechl a pomazlil se obličejem s jejími vlasy.
„Draco?!“
„Ano?“ řekl smyslů téměř zbavený.
„Myslím, že už by si mě měl pustit,“ oznámila mu mile.
„A…musím?“ zavrněl.
„Ne, ale měl bys,“ natáhla ruku za záda a pohladila ho.
„Hmmm,“ zamručel, „tak dobře.“
Pomalu a s co největší lítostí ji postavil zpět na vlastní nohy, věnovala mu další ze své sbírky neodolatelných úsměvů: „Půjdeme se vykoupat,“ rozhodla nadšeně.
„No…já nevím,“ zatvářil se rozpačitě.
„Ale no tak…pojď,“ opět jej chytila za ruku a rozběhla se kýženým směrem.
„Počkej…“ nabíral vzduch do plic, „nestačím Ti.“
„Ale neříkej,“ zasmála se a v běhu se na něj podívala. Nesledovala tak cestu a zakopla, drobná dívka se rozplácla do teplého písku, jak sebou její ruka vlivem pádu škubla, strhla na zem i Draca, který se svalil na ni, snažil se ale pádu zabránit, takže spadl na natažené ruce. Dafné ležela v měkkém písku obklopena po stranách Dracovýma rukama a nad sebou zbytkem jeho těla. Draco se rozšířenými zorničkami díval do jejích malinko vyděšených, spíše bojácných, očí, zrychleně dýchal a snažil se zabránit tomu, aby bylo jeho vzrušení ještě více patrné.
Dafné očima rychle mapovala situaci.
Draco přemýšlel, zda by si mohl dovolit od svatby druhý polibek, když už je náhoda uvedla do tak vyzývavé situace. Olíznul si spodní ret, ústa sotva znatelně pootevřel a přiblížil svou hlavu blíže k té její.
Dafné se pomalu utápěla v jeho ocelově šedých očích, které byly tak neskutečně smyslné, až se zdály nereálnými.
Draco přivřel oči, ale zpod víček ji stále pozoroval, nadzvedl jednu ruku, aby ji mohl pohladit po vlasech.
Na malou chvíli se zdálo, že Dafné také přivřela oči a přiblížila své rty k těm jeho, nakonec se však rozhodla využít uvolnění svého osobního prostoru, proklouzla pod Dracovou zvednutou rukou a běžela k moři.
„Asi vážně půjdu onanovat,“ zašeptal Draco.
  0 komentářů
26.02.2010 17:49:37
Mám...nemám....mám... kapitola 14.
Hermiona seděla na posteli, pohrávala si se snubním prstem, jak jen to bylo jednoduché. Přemýšlela, zda by bylo tak jednoduché vzít si muže, kterého nenáviděla, i za normálních okolností a ne pod hrozbou prohrané války a všemohoucí nadvlády zla. Bylo to tak jednoduché, naprosto banálním způsobem se zbavila svobody, během jediné možná dvou minut se z ní stala manželka stoupence Pána zla. Jejím jediným štěstím bylo, že její identitu většina smrtijedů ani samotný Voldemort neznali, nikdo jim přeci nikdy nepředstavoval slečnu Hermionu Grangerovou – Grangerová…Grangerová…Grangerová… zvonilo jí hlavou její, již navždy zapomenuté, jméno. Ironicky se ušklíbla, ještě před měsícem by řekla, že bude paní Weasleyová. Jak dlouho asi bude trvat, než si zvykne na nové oslovení? Měsíc? Dva? Nebo půl roku? Přeci jen na příjmení tolik nesejde, naštěstí Hermiona jí zůstala. Píchlo ji u srdce, když jejími úvahami probleskla vzpomínka na Rona, romantickou a něžnou vzpomínku však vystřídala ta poslední, kde se zachoval jako naprostý sobec a idiot. Napadlo ji, že možná byla ušetřena, když se nevdala za něj. Usmála se ještě ironičtěji než před tím: To sotva!
Asociace týkající se Ronalda přerušila tekoucí voda, její manžel byl stále v koupelně, ona už byla vykoupaná, oblečená v noční košili a právě mechanickým gestem ruky rovnala záhyb na přikrývce. Překvapovalo ji, že je její manžel ohledně sexuální oblasti tak vstřícný, přeci jen je poměrně krásná a hlavně mladá dívka, jestli sen každého muže, to nemohla posoudit, ale několika možná – Ronald byl v tomto případě jistý, Viktor Krum se také popřít nedal a několikrát si všimla, že po ní nenápadně pokukuje Harry – tří tedy ano. Očekávala, že ihned o svatební noci jí její manžel řekne, že žádá své právo svatební noci, nebo že ji nehodlá mít doma jen tak, nebo něco o vstřícnosti a možná i znásilnění, pokud by to bylo nutné, ostatně slučovalo by se to s jeho povahou a navíc nevěděla, čeho je jako smrtijed schopný. Zkrátka čekala ledasco jen ne takovou volnost a toleranci. Upřímně se však děsila chvíle, kdy by k nějakým intimnostem mělo dojít. Mísilo se v ní mnoho rozdílných pocitů. Nenáviděla ho, o tom nebylo pochyb, možná nenávist bylo moc silné slovo, ale v lásce jej rozhodně neměla. Z jiného úhlu pohledu se k ní choval velmi hezky, dokonce byl milý a občas se na ni snažil udělat dojem, zase ale stále cítila něco k Ronovi, i přes to jak se posledně zachoval, nemohla tu dobu, co spolu byli, jen tak hodit za hlavu během několika dní. A nakonec také byla ženou, která má jisté potřeby. Je sice pravdou, že žena vydrží sexuální abstinenci delší dobu než muž, ale nikoliv za předpokladu, že se vedle ní nachází poměrně dobře – možná za jistých okolností až atraktivně – vypadající muž, který se k ní chová právě takovým způsobem. A také za předpokladu, že Vás svádí Váš chlapec, tedy bývalý chlapec, který však všechno zazdí svou „pronikavou“ inteligencí a přílišnou výřečností. A nakonec samozřejmě nemůžeme zanedbat ženský cyklus, který měl nepochybně na její chování také patřičný vliv, ovulace se měla dostavit v několika následujících dnech a Hermiona se bála, co by s ní mohla v této situaci udělat.
Vzdychla a zachumlala se pod přikrývku, voda v koupelně přestala šumět a rozhostilo se ticho přerušené občasným šplouchnutím. Nevěděla, co s tím. Mohla se samozřejmě jít poradit s Giny, ale pochybovala, že by vymysleli něco kloudnější, než ona sama, spíše by ji jen vyslechla a snažila se ji uklidnit. Dokonce uvažovala, že by si mohla uvařit matoucí lektvar, a tak uspokojit své tělo, dát mu, co žádá, a nenést tak přímé důsledky. Jenže to nemohla dělat do nekonečna, tak hloupý, aby na to přišel, nebyl, a pochybovala o tom, že by se mu takové jednání zamlouvalo, byl neskutečně tolerantní, ale předpokládala, že o to horší by tenhle podvod byl.
Ozvalo se šplouchnutí a chrochtání odpadu, jak voda unikala z vany, Hermiona se zatvářila poplašeně, sice zatím nic nechtěl a byl tolerantní, ale jak dlouho mu to ještě vydrží. Co když se právě rozhodl, že své tělo uspokojí a ona mu k tomu poskytne potřebné podmínky. Musela se zhluboka nadechnout a vydechnout, ať si namlouvala, co chtěla, připravená rozhodně nebyla, jediné, co ji mohlo v danou chvíli uklidňovat, bylo, že nebyla panna – o to se Ron naštěstí postaral dobře, tady nebylo, co zpackat.
  0 komentářů
26.02.2010 17:47:45
Svatební cesta(druhá část) kapitola 15.
Nastal večer a novomanžele čekala první společná noc, když pomineme tu svatební. U výborné večeře, kterou jim Gin servíroval na terase, protože Dafné odmítla sedět uvnitř, když bylo venku tak krásně, Gin opravdu nešetřil narážkami na novomanžele v jistých intimních oblastech. Jeho narážky však rozhodně nebyly nevhodné ani nechutné, naopak jednalo se o tak dvousmyslné výrazy, že muselo být neskutečné umění, je vůbec vymyslet, nicméně gin to zvládal bravůrně, a tak Dafné mnohdy vehnal červeň do tváří. Také jim vyprávěl se širokým úsměvem, že zde bylo již mnoho novomanželských párů a všechny jejich návštěvy vypadaly stejně, a uklidnil je, že se vůbec nemusí stydět a ostýchat, že počítá s čímkoliv a je na to plně připraven, načež na Draca nejméně pětkrát mrknul. Draco celou večeři zhluboka dýchal a občas chytil příbor tak křečovitě, že mu naběhly žíly na rukou.
Dafné prvotně chtěla opět nocovat na pohovce, tato vypadala ještě lákavěji a pohodlněni než ta na Malfoy Manor, zdejší lákavě vyhlížející postel samozřejmě nepočítala. Ale vzhledem k Ginovým narážkám a nejen kvůli nim, se rozhodla nocovat v ložnici, byla sice svá a jistě by si poradila s dalšími narážkami a otázkami, proč nocovala v přízemí domu, ale nějak na ně neměla náladu a možná byla i trošku škodolibě zvědavá, co se bude dít, samozřejmě si byla vědoma i možnosti, že když bude Draca dráždit, může se jí to ošklivě vymstít, ale v otázce dnešní noci se už rozhodla a raději ji nehodlala měnit.
Za její rozhodnutí stál už jen Dracův výraz, když jim Gin popřál dobrou noc, sklidil ze stolu a zmizel. Dafné se na Draca usmála, beze slova si vzala jednu z nočních košilek, které měla vybalené ve skříni, na chvíli se ztratila v koupelně, a když z ní vyšla, zamířila místo po schodech dolů rovnou do postele. Draco na ni vyplašeně zíral, ale okamžitě se vzpamatoval, na tváři se mu roztáhl blažený úsměv a oči se roztáhly vzrušením.
„Ty…ty budeš spát tady?“ zeptal se a stěží potlačoval nadšení.
„Vypadá to snad jinak? Vadí Ti to?“ zeptala se mile, „jestli ano, můžu jít dolů…“
„Ne!“ téměř vykřikl a poplašeně zamrkal. „Chci říct, tedy určitě tu můžeš zůstat,“ dodal, když se trochu uklidnil.
„Děkuju,“ usmála se na něj.
Draco stál na místě jako solný sloup a neměl se k žádnému pohybu.
„Stalo se něco?“ zeptala se po chvíli.
„Ne, vůbec nic,“ vytrhnul se z letargie. „Půjdu se umýt,“ konstatoval a zmizel v koupelně.


Dafné pohodlně uvelebená pod obří přikrývkou se dívala prosklenou stěnou na tmavě modré nebe nad mořem, byl to neskutečně krásný pohled. Na tmavé noční obloze romanticky začínaly vykukovat první hvězdy a záře srpku měsíce začínala pomalu nabývat na intenzitě, vzdychla.
„A můžu…můžu tu spát?“ položil Draco opatrně otázku, na kterou myslel celou dobu, po kterou byl v koupelně.
„Jistě,“ odpověděla tak, že z jejího tónu nic nevyčetl.
Draco obešel postel, ztěžka se na ni posadil a chvíli jen tak zíral před sebe. Dafné mlčela a zcela zaujatě zkoumala lem přikrývky. Po zhruba dvou minutách, které se zdály být věčné, se pomalu položil na postel a přikryl se, deka byla dostatečně velká, aby je zahalila oba a přesto mezi nimi ještě zůstal dostatek materiálu.
Draco se nadechl.
„Dobrou noc,“ popřála mu Dafné, natáhla se, aby sfoukla svíci na stole, čímž odhalila svá záda překrytá jen lehounkou jemnou látkou, Draco na ni mohl oči nechat a srdce se mu divoce rozbušilo. Vzrušení pomalu zaplavující jeho tělo poměrně opadlo, když si Dafné lehla na bok zády k němu a zavrtala se pod přikrývku.
„Dobrou,“ vypadlo ze zaraženého Draca.
Leželi mlčky, Dafné se snažila pravidelně oddychovat a koukala před sebe, Draco usilovně přemýšlel, jestli by se měl o něco pokusit. Ležel na stejném boku jako ona a v šeru mapoval každičký kousek krku, který nepřekrývaly vlasy, protože je měla protažené pod sebou. S toužebným pohledem na tom kousku jejího svůdného těla, který nebyl zahalen dekou, a lehce pootevřenými ústy si Draco pohrával s myšlenkou, obmotat své paže kolem jejího útlého pasu, přitisknout svůj hrudník k jejím zádům a začít ji líbat na krku. Jako němý film před sebou viděl, jak se jí dotýká a ona mu bez ostychu oplácí, jak se podvoluje jeho dotekům, které se jí samozřejmě neskutečně líbí. Už měl nějaké zkušenosti a jeho milenky rozhodně nikdy nestrádaly, ba naopak. Mohl mít spousty žen, ale on byl vybíravý aristokrat, měl však to štěstí, že s jeho vzezřením mu žádná, kterou se rozhodl poctít svou náručí, neodolala, proto se právě teď těžko vyrovnával se skutečností, že Dafné po jeho náručí neprahne. Nikdy žádnou nechtěl a netoužil po ní tolik jako právě po Dafné, která byla paradoxně jeho ženou a která by si jeho náručí měla užívat ze všech nejvíce, i když vlastně o jedné by možná věděl, ale myšlenku na ni okamžitě zaplašil. Jasně před sebou viděl zastřený pohled, kterým se na něj Dafné dívá, a pootevřená ústa a nádherné křivky jejího těla, které však jen odhadoval, předpokládal, že skutečnost je v tomto případě nepředstavitelná. Vzrušen představou a neskutečnou blízkostí své zatím nedotknutelné ženy, neznatelně natáhl ruce směrem, kde tušil její boky. Snažil se odolat a přitom věděl, že touha uvnitř je neskutečně silná a na druhou stranu někdy k tomu dojít musí…Dafné zamručela a zavrtěla se. Draco se lekl a jako malé dítě nachytané při nepleše, odskočil na kraj postele, kde se raději otočil na druhý bok a namáčkl se na roh matrace, co nejvíc to jen šlo, aby nespadl na zem. Pak, ani nevěděl jak, najednou usnul.
Ráno se Draco probudil poměrně pozdě pádem z postele, rozhlédl se po ložnici, Dafné už v ní nebyla, uvědomil si zvuk tekoucí vody, byla tedy jistě v koupelně, něco ho napadlo, a tak zavolal Gina, aby stihl nápad realizovat, než přijde z koupelny.


Dafné pozorovala z kohoutku volně tekoucí vodu a nořila prsty na nohou do huňatého koberečku, proplétala prstíky jeho povrchem a ten dotyk jí dělal neskutečně dobře, občas po očku koukla na svůj odraz v zrcadle, ale hned se raději vrátila k drobným prstům nohou a užívala si mazlení s chloupky koberce. Nakonec neodolala a posadila se na něj, přejížděla po něm rukou a jemně jej hladila, slastně přivírala oči a neznatelně mručela, její doteky od něžných nepatrných přecházely k naléhavějším. Bylo jí smutno, potřebovala něčí doteky, za zdí byl její manžel, který by jistě neváhal jí nějaké poskytnout, ale ona ještě nebyla připravena, ještě se necítila na to, věnovat krásné bělostné tělo a celou svou mysl Dracu Malfoyovi.
Rozhodla se, že takhle to dál nejde, zvedla se, omyla si obličej a dveře koupelny otevřela tak rázně, že Draco nadskočil.
„Promiň, vylekala jsem Tě?“ zeptala se provinile.
„Ne…ne,“ zalhal. „Nic se nestalo. Mám pro Tebe překvapení,“ široce se usmál.
„Ano?“ odpověděla zvědavě a několikrát překvapeně zamrkala.
„Pojď,“ zvedl se ze země, na které seděl, a ostýchavě k ní natáhl ruku.
Podala mu svou a on ji chytil tak pevně, jakoby se bál, že by mu mohla utéct. S tajemným úsměvem ji vedl dolů po schodech a vyhřátým pískem někam mezi stromy.
Když se propletli několika stromy a nízkými keříky, vynořila se před nimi maličká plocha bez jakéhokoliv porostu, evidentně pro tuto příležitost vytvořená kouzlem, na ní byla barevná kostkovaná deka, na dece ležel proutěný košík, ze kterého vykukovalo hrdlo lahve od vína. Na dvou modrých kostkách byly postavené hladké vysoké skleničky na bílé víno, mezi nimi na talíři leželo lahodně vyhlížející pečené kuře s krásnou křupavou kůrkou a na míse vedle něj stoupala pára z pečených kořeněných brambor, vedle ještě ležel malý omáčník plný voňavé šťávy.
„To je krásné!“ vzdychla Dafné a ohromeně se na Draca usmála.
„Smím Vás pozvat na pozdní snídani nebo brzký oběd, madam?“ řekl vznosně.
„Určitě!“ usmála se.
„Tak tedy…prosím,“ pokynul jí s jemnou úklonou.
„Ooo…děkuji,“ řekla stejně škrobeně, také se uklonila, prošla kolem něj a posadila se na deku.
  0 komentářů
26.02.2010 17:45:56
Nedorozumění Kapitola 16.
Celou dobu, než její manžel usnul, si nebyla jistá, zda se přeci jen o něco nepokusí, ale i tato noc proběhla bez jakýchkoliv komplikací, nic se nestalo. Hermionu vzbudily čerstvé paprsky letního slunce, které zahřály její přikrývku natolik, že se pod ní udělalo nesnesitelné horko, a to ji vzbudilo, šla se tedy osvěžit do koupelny, kde opět propadla melancholii a smutku. Chyběla jí něčí náruč a paradoxně se nemohla schovat ani do jedné, která jí byla a nebo mohla být nabízena, jednou byla ta jejího muže a druhou jejího bývalého chlapce. Rozhodla se, že když už nic jiného, mohla by se jít rozptýlit na ústředí, rozhovor s Giny jí jistě zvedne náladu, navíc její manžel si ani nevšimne, že byla pryč.
Hermiona se přemístila na Grimuldovo náměstí do obývacího pokoje, kde zrovna Ron s Harrym hráli kouzelnické šachy.
„Ahoj Hermiono,“ pozdravil ji Harry, který seděl čelem k ní.
„Ahoj,“ usmála se na něj Hermiona.
„Hraješ!“ pobídnul nevlídně Harryho Ron, který dělal, jako by v místnosti byli stále sami.
„Věž na é sedm,“ přikázal Harry figurce a tázavě se zahleděl na Hermionu.
„Je tu Giny?“ zeptala se.
„Ve vašem,“ Harry se zarazil, „svém pokoji.“
„Děkuju,“ otočila se a odešla.
„Střelec na é sedm, Harry to byl naprosto nesmyslný tah!“ zaslechla znechucený hlas, než zavřela dveře. Smutek ji zasáhl ještě víc, kvůli ní ztratil Harry zcela zbytečně figurku.


„Dále,“ ozvalo se, okamžitě, co zaklepala.
„Ahoj,“ vstoupila a pokusila se o úsměv, který však působil značně křečovitě.
„Hermiono!“ vykřikla Giny a odložila hřeben, kterým si zrovna pročesávala vlasy, aby mohla kamarádku obejmout.
„Giny,“ zašeptala jí Hermiona do rozčesaných vlasů a po tváři ji pomalu začaly stékat slzy.
„Co se stalo, Hermi?“ zeptala se, když ucítila její slzy, a odtáhla ji od sebe, tak aby jí viděla do obličeje.
„Já…nic zvláštního…“ utřela si tvář Hermiona, „jen…je mi smutno. Všechno je to takové hrozně zvláštní.“
„To nic, spraví se to a bude dobře,“ snažila se ji utěšit kamarádka.
„Já vím,“ osušila si oči. „Musím se sebrat, takhle k ničemu platná nebudu!“ řekla důrazně.
Giny ji pohladila po vlasech.
„Nemůžu toho litovat! Není čeho! Je to potřeba!“ říkala spíše sama pro sebe.
Giny chápavě přikyvovala.
„Děkuju.“
„Nemáš za co, já nic neřekla,“ bránila se s menším úsměvem rusovláska, „můžu se na něco zeptat?“
„Ale samozřejmě,“ usmála se i Hermiona.
„Pokud o tom nebudeš chtít mluvit…“
„Tak Ti řeknu, neboj,“ zvážněla.
„Dobře,“ Giny se osmělila, „co se stalo posledně mezi Tebou a Ronem?“
„Proč se ptáš?“ chtěla vědět, kam přesně Giny míří.
„No, strašně se uzavřel do sebe, hrozně vrčí a dokonce se vystěhoval do vlastního pokoje….nevíme, co s ním,“ přiznala Giny, „víš, já věděla, že určitě, když s Tebou chtěl mluvit, udělá nějakou hloupost.“
„To udělal,“ odpověděla ostře, „jde mu jen o něj, vůbec nepochopil, co se děje!“
„Myslíš? Já vím, že se hned nedovtípí, ale vypadalo to, že se s tím srovnal,“ vzdychla.
„To ano, ale svým vlastním způsobem,“ upřesnila Hermiona.
„Aha.“
„Myslí si, že by pro náš vztah stačilo, kdybych sem občas přišla a vyspala se s ním, on by mě za to prý podpořil,“ ušklíbla se.
„Tak to jsem nevěděla,“ přiznala Giny. „Mám hlad, nedáš si snídani?“ změnila téma.
„Ráda, vlastně jsem nic nejedla,“ zvedla se a otevřela Giny dveře.
Děvčata se přesunula do kuchyně, kde se rozhodla, že si udělají vafle. Pomocí několika kouzel před nimi během deseti minut stály dva talíře voňavých vaflí s čokoládou, malinami a šlehačkou.
„To bude dobrota,“ oblízla se Hermiona.
Usedly ke stolu a začaly požitkářsky snídat, Hermiona si zrovna vychutnávala asi čtvrté sousto, když se přímo vedle ní zhmotnila postava, Hermiona si leknutím pobryndala oblečení.
„Jéé, Hermiono!“ oslovil ji vyděšený Neville, „promiň…já nechtěl.“
„Neville?“ vypadlo z rozhozené Hermiony.
„Hrozně se omlouvám, napravím to,“ naprosto vyvedený z míry místo, aby použil svou hůlku, začal šlehačku a maliny otírat z Hermioniného oblečení ubrouskem.
„To nic,“ usmála se a mapovala škody na svém oblečení a také pohyby Nevillovy ruky.
„Ukaž, já to zvládnu,“ usmála se na něj, vzala ho za ruku a druhou mávnutím hůlky napravila flek na svém oblečení.
„Tak co si dáme?“ zahalasil Ron vstoupivší do kuchyně směrem k Harrymu, který kráčel pár kroků za ním.
Oba přátelé stanuli na prahu a zírali na obrázek Hermiony, která drží Nevillovu ruku jen několik centimetrů od svých ňader.
„Já to věděl!“ zahřměl Ron, „vy dva jste si vždycky tolik rozuměli!“
„Ne! Rone, to není tak, jak vypadá,“ Neville se poplašeně oddálil od Hermiony.
„Já věděl, že se něco děje už před tím než…“
„Než si odjela do Švédska,“ skočila mu do řeči Giny, aby zabránila katastrofě.
„Cože?“ podivil se Ron a po chvíli pokračoval. „Jo, už před tím! Ale…že Neville…to by mě nikdy nenapadlo! Proto si minule nechtěla…“ Ron zakroutil hlavou, věnoval jí znechucený pohled a odešel.
„Teda Hermiono,“ sjel ji pohledem Harry. „Snapea bych Ti možná někdy odpustil s tím, že to muselo být, ale podvádět Rona s Nevillem!“ téměř si odplivl a potom odešel za svým kamarádem.
„Hermiono, promiň…já hrozně se omlouvám…půjdu jim to…vysvětlit,“ blekotal rudý Neville.
„Nech to být,“ mávla rukou, „jsou to zabedněnci, snad to někdy pochopí.“
„Ale Ty a Ron…“ nechápal.
„My se rozešli, Neville, vážně se nic nestalo,“ uklidňovala ho a pohladila po ruce, „dáš si vafle?“
„No…“ zapřemýšlel, „sice jsem měl v plánu něco jiného, ale chvíli tu zůstat můžu.“
Hermiona mávnutím hůlky rozdělila svůj talíř na dva a jeden podala Nevillovi.
„Děkuju, jsi moc hodná,“ zčervenal a pln rozpaků se zahleděl do talíře.
„Tak jak ses tu vzal?“ zajímalo Giny.
„Jednoduše,“ pokrčil rameny, „zvoral jsem přemísťování.“
Obě dívky se začaly smát a Neville se k nim po chvilce přidal.
Když dojedli vafle, seděli v kuchyni ještě několik hodin a krásně si povídali. V přítomnosti Nevilla z Hermiony spadly všechny starosti a připadala si jako dřív. Jeho společnost byla přímo balzámem na duši, vůbec se jí nechtělo pryč a Neville se přiznal, že jemu se také nechce znovu přemisťovat, čemuž se opět začali všichni smát. Harry s Ronem se zavřeli ve svém pokoji, kam se Ron rozhodl opět přestěhovat, a vymýšleli, co podniknou. Nakonec Hermiona usoudila, že bude muset opravdu jít, a tak se s oběma přáteli rozloučila, objala je a přemístila se pryč. Ocitla se zpět v koupelně, kde stále tekla voda, zastyděla se, že ji zapomněla vypnout, opláchla si tedy obličej, vypnula vodu a vyrazila ze dveří ven vstříc svému muži.
  0 komentářů
26.02.2010 17:33:37
6. kapitola Odpočívání
Tlumený náraz. Křik.
Deset
Snažil si uvědomit, co se stalo.
Devět
Cítil, jak se mu horká krev valí z nosu.
Osm
Opřel se svými červenými rukavicemi do podlahy. Musí vstát.
Sedm
Obličej se mu zkřivil bolestí.
Šest
Nešlo to. Musí bojovat.
Pět
Nedokáže to. Celé tělo měl jako v ohni.
Čtyři
Oči se mu začaly zavírat.
Tři
Přestal vnímat své okolí.
Dva
Myslel jen na jediné…
Jedna
Už nikdy se nepostaví Dudleymu Dursleyovi.
K.O.

  0 komentářů
26.02.2010 17:31:29
5. kapitola Velice jasná noc
„Mars je dnes večer velice jasný.“
Klap, klap
„Neobvykle jasný.“
Klap, klap
„Ale to snad ne!“ vykřikla postava a zkoprněle zůstala stát. „Ne, nemýlím se,“ znovu vykročila vpřed.
Klap, klap
„Ale co tam dělají?“ Podivila se.
Klap, klap
„Ti mudlové se opravdu dostanou všude,“ zabručel Moody a jeho kouzelné oko se hrozivě roztočilo.
Klap, klap, klap
  0 komentářů
26.02.2010 17:23:49
4. kapitola Nevítaná návštěva(Sirius)
Včera jsme se přestěhovali. Mamka říkala, že se mi tu určitě bude líbit. No abych přiznala, není to tu zase tak špatný. Dnes jsme se byli podívat po okolí a nenašli žádnou konkurenci. Bude se nám tu žít opravdu dobře. Udělala jsem si pelíšek za pravou lopatkou a mamka s taťkou za levou, takže to nemáme moc daleko.


Už jsme tu docela dlouho a mně po cestě pěkně vyhládlo…


Černý pes se rychle ohnal a snažil se olíznout bolavé místo a utišit tak nepříjemné svědění.


Asi bych si měl pořídit nový obojek proti blechám, pomyslel si.
  0 komentářů
26.02.2010 17:22:52
3.kapitola Bolest
Bolest pominula, zhluboka se nadechla, celé tělo se jí ještě třáslo. Ať už to skončí, pomyslela si. Prosíííííííííííííím! Myslela jen na syna, snad se mu nic nestane, snad je v bezpečí. To on jí dodával sílu žít.


Znovu se ocitla ve smrtelné křeči, postupovalo to celým jejím tělem. Kdyby v tu chvíli mohl člověk myslet, uvědomil by si, jak spletitá může být síť nervových vláken. Cítila bolest na každém centimetru jejího těla, ani si neuvědomovala, jak šíleně ječí. Bylo to, jakoby jí do těla zabodávali tisíce rozžhavených nožů. Nejhorší to bylo v hlavě, měla pocit, že ji každým okamžikem musí explodovat.


Potom se jí zatemnělo před očima a už nic nevnímala. Zapomněla na své okolí, zapomněla na svého manžela, zapomněla na svého syna, neuvědomovala si, kde je, nevěděla, proč tu je, na nic si už nepamatovala a už nikdy nebude.


Bellatrix sklonila svoji hůlku a kdákavě se rozchechtala.

  0 komentářů
O autorovi

Jméno: Kateřina Lili Szucsová
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Rubriky
Odkazy
Fotoalbum
RSS
obsah | komentáře
Powered by

Free Blogger Templates

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se